STRACH A HRŮZA

Sobota v 10:26 | Ladislav B e r a n |  Ukázky z tvorby

Když přivezli poručík Studnička a poručík Mach na píseckou kriminálku známou zlodějskou firmu Čendu Petrželu, kterého už dobře měsíc podezřívali z vloupání do bytů na sídlišti Portyč a Za Kapličkou, oba dobře věděli, že to nebude, tak jako v minulosti, na ukecanou. Skoro padesátiletý recidivista Petržela měl už pár let odsezeno po různých kriminálech v republice a ani po Havlově amnestii, kdy dostal šanci začít nový život, nemohl bez zlodějny být a píseckou kriminálku pořádně zlobil. Za minulého režimu si odseděl za vloupání do bytů dvanáct let a hned po "sametové" revoluci v roce devadesát dva se podíval do věznice Vinařice znovu. Tentokrát to nebylo za byty, ale za vloupání do garáže, kde si tu s několika kumpány pomohl nejen k cigaretám, ale taky ke třem letům ve výkonu trestu. Podnikatel Mazánek podcenil píseckou galerku a nedal si na dveře k fabce ještě další zámek. A protože byl Čenda známý šmat na odemykání zámku značky Fab planžetou, oslovili Petrželu dva mladíci, s nimž se pravidelně setkával v hospodě U Jiřího z Poděbrad, kam chodil hrát karty, a Petržela v tu ránu zapomněl na dobré vychování a vidina bezpracného zisku, kdy si vydělal za několik vteřin pět tisíc a deset kartonů cigaret, ho zlákala natolik, že do toho rizikového podniku s nimi šel. Po odpykání trestu si ty Vinařice zopakoval třikrát, to už v tom byly zase byty, a třetí červencovou středu v roce dva tisíce pět skončil v kanceláři na známé přiznávací U Studničků, kde to znal jako doma. Jen co si Petržela zapálil startku, mile se pousmál na oba majetkáře.

"Tak co, pánové, bude dneska škládlení? Copak jste na Čendu, kterej je čistej jako lilie, tentokrát vyhrabali? Hlavně na mě nechoďte s těma vykradejnma kvartýrama, v těch fakt nejedu, a to by mě fakt urazilo," začal si Petržela mnout lalůček pravého ucha, což byla u něho známka toho, že neví na čem je.

"O škládlení, Čendo, rozhodně dneska nepůjde. Je konec srandy. My se opravdu domníváme, že v těch kvartýrech na Portyči a Za Kapličkou máš prsty," začal si Studnička pomalu nacpávat velkou dýmku, protože věděl, že to posezení nějakou dobu bude trvat.

"Jo tak, vy se domníváte? Mě ta vaše dojmologie, pane Studnička, ale vůbec nebaví. Udělá vám, pánové, radost, když řeknu, že prohrát s píseckou kriminálkou není žádná hanba?"

"Čendo, neznáme se tejden, ale za tenhle komplimet si nás fakt nekoupíš. To nemluvím o tom, ty srandisto, že to nemyslíš vážně. Udělat během chvilky čtyři fabky na patře, to je pro tebe, Čendo, sranda. To už jsi nám párkrát dokázal. Jsi, Čendo, šmátek na planžety, to my víme," zapálil si Studnička dýmku a kývl Machovi na kafe, o které si řekl i Petržela.

"Tímhle si zase, pane Studnička, nekoupíte vy mě. To, že se kolem mě už nějakou dobu točíte a sháníte na mě drby, to už jsem si zjistil. Ty doby, když jsem tady sed a vyžvanil jsem na sebe nejen svoji matku za svobodna, ale i to co jsem udělal, ty jsou dávno pryč. Jestli máte na mě broky, tak to dejte na stůl, jinak se zvedám a odcházím. Beru to tady jako první kolo a rád si počkám U Jiříka z Poděbrad na druhý. V těch bytech nejedu a hledejte dál. Nejsem v Písku jedinej, kdo to umí s planžetou. Každej druhej, kdo se vrátí z basy, se vytahuje tím, že se to tam naučil. Já jsem skončil, pánové!" típl Petržela cigaretu do popelníku a zvedl se ze židle.

"Dost jste mě oba zklamali. Neslyšel jsem od vás, že jen si tu sednu na židli, je na mně vidět, že na sebe něco vím. Můžu jít?" podíval se Petržela na Studničku.

"Můžeš. Ber to tak, Čendo, že to druhý kolo přijde brzo," odpověděl na to Petrželovi Studnička.

"Může bejt, pánové, už se na něj těším. Kde mě najdete, oba dobře víte, ale tady jste tentokrát úplně vedle," odešel Petržela z kanceláře s Machem, který, když se vrátil a sedl si za stůl, jen tak mimochodem prohodil.

"Tak je to jedna nula pro Čendu. Ty si fakt, Studno, myslíš, že má Čenda prsty v těch bytech? Mně připadalo, že si je dost jistej v kramflecích. Dneska sehnat dvacet tisíc není problém. Kam se podíváš, všude ti nabízejí rychlou půjčku."

"Že je to Čenda, o tom jsem dokonce přesvědčenej. To, že nám padne kolem krku, jsem nečekal. Byl jsem zvědavej na to, jak bude reagovat a co z něho vypadne. Znáš ho. Když se rozčílí, tak řekne i to, co my nevíme. Je pravda, že mě tentokrát překvapil ten jeho klid. Někde k těm prachům, co jsme dali zatím z jeho útrat dohromady, přijít Čenda musel. Rozhodně je nemá od "Jiříka" z korunovýho mariáše, co tam hraje s partou důchodců," podíval se Studnička do svých záznamů, kde měl uvedeno, že přestože byl Petržela na podpoře, tak utratil během měsíce skoro dvacet tisíc.

"Je tu ještě jedna verze, která mě teď napadla. Že na ty byty nechodí Čenda sám. Na to bych si i po dnešku vsadil. Do tý vykradený garáže s cigárama taky nevlez. Jen ten zámek jim odemknul planžetou," sáhl Studnička do stolu pro placatici rumu a nalil si kalíšek.

"Kurva, kdyby byla z místa aspoň jedna slušná datkylka! Pachovek máme všude hafo, z těch nám Čenda utek, ale koho dalšího na ně natipovat? Dopoledne stráví Čenda doma u bedny a k večeru vyrazí na karty."

"Jo. To říká ten jeho soused šedá brada, protože od něho přes zeď slyší televizi. To ještě ale neznamená, že je Čenda dopoledne, když jsou dělaný ty byty, doma. Jestli sis tak jistej v kramflekách, proč nezaložíš na Čendu kriminální spis, aby ho mohla povodit sledovačka? Nedávno si pořídil Nokii, číslo mobilu máme, můžou se na něj hodit i "uši". Kdyby nic jinýho, budeme mít, pokud máš dojem, že Čenda v těch bytech nejede sám, jeho styky. Škoda na těch bytech už se šplhá ke čtvrtýmu odstavci, Karas ti na to půjde."

"O tom už jsem taky uvažoval, ale ještě nějakou dobu počkám. Teď se pověsila na Čendu naše dobrá známá Dáša Pudilů. Asi zavětřila u Čendy prachy. Ta nám má co vracet. Třeba z ní něco zajímavýho vypadne."

"Pudilka? Ta si u Čendy, kterej je přihřátej, kromě nějakýho piva nebo frťana u "Jiříka" ani nevrzne. Tahle navoněná chodící živá mrtvola, ze který budou za chvíli chodit jen ty její extravagantní šaty, ta je žhavá na hodně divokou postel. Ta Čendu do postele nedostane. Proč myslíš, že od Čendy Apolena utekla?" otevřel Mach šuple u stolu a začal se v něm hrabat.

"Po třetí base Čendovi zachutnali kluci, a když to Apolena zjistila, tak mu prchla do Milevska. Na Pudilku bych, Studno, moc nesázel," vytáhl Mach ze stolu Blesk a začal v něm hledat křížovku.

"Ta verze, že Čenda ty byty jen odemkne a zmizí, ta se mi, Studno, docela zamlouvá, protože on je to pěknej vychcánek, ale víc bych fakt věřil na ten kriminální spis. Stačí říct. Sednu k počítači a ráno to má Karas na stole k podpisu," lákal Mach Stundičku na založení kriminálního spisu, kdy je možno použít se souhlasem soudce operativní prostředky, jako je sledování osob a odposlech. Ale Studnička měl svoji hlavu a odmítl to s tím, že to, co na Čendu Petrželu zatím mají, je sakra málo a na nějaký jeho dojmy mu žádný soudce povolení na sledování nedá ani náhodou.

Dalo se čekat, že na to, jak dopadli Studnička a Mach s Čendou Petrželou, se jich šéf kriminálky kapitán Karas co nejdřív zeptá. Zašel za nimi do kanceláře a jen co se uvelebil v křesle u Machova stolu, tak se Studničky zeptal, proč jsou oba tak zaražený.

"Čenda s váma vyběh, pánové, co? Když vidím ty vaše protáhlý ksichty, víc mi říkat nemusíte."

"Taky to bylo, šéfe, jen zahřívací kolo," odpověděl mu na to Studnička.

"Aha. Takže to bylo jedna nula pro Čendu a galerka se bude mít čím bavit," nabídl si Karas z Machových cigaret.

"Jen klid, šéfe, náš čas přijde. A až tady Čendu zase rozbrečím, tak ti to přijdu říct."

"No? Že vám ty byty Čenda hned položíl, to jsem, Studno, nečekal, ale že z kriminálky tak brzo vypadne, to taky ne. To jste toho spolu moc nenamluvili. Vykouřil cigáro a šel," zapálil si Karas marlborku a kývl Studničkovi na hltánek rumu z placatice.

"Jo, chlapci. Ty doby, kdy tady Čenda sed na tuhle židli a houkli jste na něj, aby káp božskou, že všechno víte, tak na ty můžete, pánové, už jen vzpomínat. Ne, že bych se Čendy zastával, ale když se vrátil naposled z basy a byl jsem s ním dole v recepci, tak byl z těch Vinařic dost vyhoukanej. Fakt jsem ho nepoznával."

"Čenda a vyhoukanej z basy? Ten je přece v base jako doma. Neslyšeli jsem od něj, a ne jednou: Tři roky? To tam odsedím na hajzlu."

"Bejvalo, Studno, bejvalo. Byl dole v šachtě pět hodin v závalu a už se loučil se světem. Říkal, že to byl strach a hrůza. A myslím, že nekecal. Čendovi se, pánové, už do basy fakt nechce," zvedl se Karas z křesla a popošel ke dveřím.

"Čenda není Havel, kterej si odkroutil fešáckej kriminál v knihovně na Borech. Čenda rubal uhlí, pánové! Ve Vinařicích jde muklům asi často o kejhák a on ví, že by tam zase, jako recouš, skončil," odešel Karas z kanceláře a Studnička měl o čem přemýšlet.

Přestože šéf kriminálky kapitán Karas vyslovil své pochybnosti o Čendovi Petrželovi, Studnička kolem něj neúnavně šmejdil a dál se snažil zjistit k němu nějaké konkrétní poznatky. Bohužel se k ničemu nedostal a druhé kolo s Petrželou v kanceláři U Studničků bylo v nedohlednu. Léto uteklo jako voda a v polovině září, když chřipka poslala Studničku do postele, mu kolem čtvrté odpoledne zavolal domů poručík Mach a ještě než se ho zeptal, jak bojuje s nemocí, zeptal se ho, jestli leží.

"Ležím. Ta bestie se mě nechce pustit. Bolí mě celej Studnička, pořád mám teploty a peru do sebe paraleny a vitaminy. Jestli chceš ke mně zajít, tak tě varuju, šířím kolem sebe ty kurevský bacily a čekám, že to Martu složí taky."

"Určitě nezajdu. Mám výjezd a máme dnes dopoledne na Gottwalďáku udělaný na patře tři byty, jak přes kopírák. Jsou hned v tom paneláku za Olympií a všechny jsou udělaný planžetou."

"Tak to je jasný, ty jsou Čendovo!" vypadlo okamžitě ze Studničky.

"Nejsou. Čenda leží už druhej den ve špitále na interně se zápalem plic. V noci ho tam přivezla rychlá. Bingo, co?"

"Bingo? To je v prdeli, Machouši! Neříkej mi, že ta má teorie s Čendou jde tím pádem do hajzlu?"

"V tomhle případě, Studno, určitě, protože Čenda má tentokrát neprůstřelný alibi."

"No, to se mi přitížilo. Tos mi ani neměl volat. To bude mít Karas zase navrch, o Čendovi ani nemluvím."

"To není, Studno, všechno. Byty jednak udělaný nezvykle až v posledním patře a hlavně, představ si, že všechny ty byty ten pachatel tou planžetou zase zamkl. Aspoň všichni poškození tvrdili, že když přišli domů, tak zámek normálně dvakrát odemkli. S tím jsem se ještě vůbec nesetkal. Jinak klasika, v bytech bordel a šel jenom po zlatě a po prachách. Škoda na všech bytech ani ne třicet tisíc."

"Co technik? Našel nějaký palečky?"

"Ani se neptej. Kudy chodil, všude plakal jak želva. Vzal tam pachovky, na palečky si nešáh, vypadá to, že pachatel dělal v rukavicích. Prošli jsme barák a jako vždycky. Nikdo nic neviděl a neslyšel, navíc spousta lidí v tom šestipatráku je samozřejmě v práci a barák se nezamyká. Jo, málem bych zapomněl. V půl dvanáctý tam zvonila na jednu důchodkyni ženská, chtěla otevřít a prohlásila se jako pošta. Nedalo mi to, a tak jsem zavolal na poštu. Další bingo. V tom rajónu tam chodí pošťák a ne ženská. Navíc tam chodí už kolem desátý."

"A do prdele! Čím dál tím lepší, Machouši. Že by v tý partě bytařů byla ženská?"

"Možný je všechno. V jednom tom udělaným bytě se kromě zlata ztratila i moderní bižuterie, co dneska nosí ty mladý holky. Poškozená si to přivezla z Turecka a dala nám fotky, jak je tím celá ověšená. Prej si to bezpečně pozná. Jo, a taky jí zmizel jantarový náramek a náhrdelník. Kvůli nim řvala nejvíc, protože to měla od matky, co študovala za bolševika novinařinu v Leningradu. To by mohlo ukazovat na ženskou."

"Ty, Machouši, nemáš tam pro mě nějakou zprávu, která udělá na smrt nemocnýmu radost?"

"Mám. Za dva a půl měsíce budou Vánoce. Těšíš se?"

"Milý vole! Co z tebe taky mohlo jinýho vypadnout. Co Karas?"

"Ale jo, dobrý. Jo, když se vrátil dnes z oběda od Reinerů, tak jen tak nakouk mezi dveřma do kanceláře a řek mi, abysme si srovnali U Reinerů zdejší personál. Servírka se ho zeptala, že už dlouho neviděla ty dva "knedlíkáře". To prej myslela nás dva. Karas ji hned zprdnul, že jeho podřízený nejsou žádný knedlíci, že to jsou policejní důstojníci, aby si takový poznámky odpustila, že bysme ji mohli oba dělat tátu."

"Co na to Tereza?"

"Ani se neptej. Utřela Karase jak nudli u nosu, tak jak to ona umí. Řekla mu, že děkuje, že jednoho tátu policajtem už měla, a ten od nich, když byla malá, utek."

"Takže pro nás dva, Machouši, vlastně dobrá zpráva, že nás Tereza ani jednoho za tátu nechce. Ale ty knedlíkáře jí vrátíme. To je, Machouši, stejně kvůli tobě. Osm knedlíků ke svíčkový, to už je, Machouši, opravdu nebezpečná rozežranost. S tím by ses měl fakt léčit. To už mi dost zavání rozežraným Balounem ze Švejka."

"Mně ten můj apetit nikdo jen tak nevezme. Víš, co říká náš kamarád primář Václav z chirurgie. Kluci, dokud vám to bere, tak žerte. Když pak přijde nějakej ten zdravotní průser, každý kilo dobrý. Mě tedy knedlíkář neuráží," odmlčel se Mach a hned pokračoval.

"A což takovej pan Werich. Ten říkal, kdo se omezuje, ten je omezenej. A že to byl statnej a dobře rostlej pán. Kudy chodil, tudy zdobil, a všude trousil moudra."

"Machouši, vzpamatuj se. Ty nejsi Werich a z tebe nějaký to moudro už dlouho nevypadlo. Přemejšlej, kdo z galerky by se dal natipovat na ty naše byty. Prolez se Čtverákovou pátrání, jestli někde v republice nejedou u bytů planžety, to, že pachatel po sobě ty zámky zamkne, to by mohlo bejt docela slušný vodítko. Já jdu zpátky do postele, protože se mi přitížilo. Nerad bych skončil na interně, určitě by mě dali na pokoj k Petrželovi."

Ukázka z povídky Strach a hrůza
 


Žijeme? Napsala Lenka Čepková

10. června 2018 v 20:22 | Otto Hejnic |  Nové knihy a recenze
V libereckém Malém divadle se 1.června 2018 konala světová premiéra hry Žijeme?, kterou napsala Lenka Čepková, loňská absolventka Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, přesto již úspěšná, oceňovaná autorka. Loni vytvořila např. scénář ke krátkému filmu Ríbezľák, s Emilií Vášáryovou a Martinem Hubou, jenž si razí cestu na filmových festivalech.

Přeložený slovenský text a režii vyprodukoval Petr Štindl, podtitul hry je Tahle země není pro cizince. Odehrává se mezi nejrůznějšími cvičebními přístroji, jimiž je scéna Petra B. Nováka zaplněna. Vidíme tři oranžové velké míče, svéráznou roli má koupelnová stěna, sloužící jako výtah.

Desetidílný cyklus jednoho domu začíná. Na scéně se ukazuje nápis V třetím poschodí bydlí krásný chlap, Lena - Veronika Korytářová, v červené baretce se seznamuje s Milanem - Janem Jedlinským, přítelem Pauliny - Barbora Bezáková j. h. Hojnost obvykle nesděleného zdůrazní hlasité komentáře, mluví, jako by jim zobák narostl, letím do práce, proboha padám, jauvajs, to je hergot fešák. Přímou řeč toho druhého prostřídávají, používají se například sprostá slova, dochází k rozdílu mezi řečí oficiální, směrovanou tomu druhému, a neoficiální, určenou samu sobě. Dokonce se obejmou, ale jsou zadáni, jeden jede do třetího a druhý do pátého patra.

Na scéně se ukazuje Hvězda televizní show, v kostýmku Lucie Halgašové se vyjímá Anna - Jana Hejret Vojtková, trpí kvůli svému bývalému muži Alexandrovi - Václav Helšus, zatímco Rudy - Petr Hanák, moderátor TV vysílání, v nápaditém obleku dělá show, ale mimo záběr kamer je všechno jinak.

Dost těžko jsem snášel Pauline, která zesměšnuje pidizemičku, a jejího manžela Milana, Pauline může žít po celém světě, odpovídající místo vždy najde. Teo - Tomáš Impseil by Pauline chtěl, ale neumí ani kváknout. Umí, neumí. Stejně tak Anna musí jenom prodávat v supermarketu? Víc nezvládne.

Říkat všechno se nevyplácí, pád masážního stroje se nevyplácí, tragikomický Teo tak tak postaví mašinu na nohy. Pauline mluví anglicky, Teo jí nerozumí ani slovo, ale vnitřní monolog mluví česky, jak se jí Teo dívá na zadek. Působivá scéna.

Alexandr nemůže mít s Annou děti, Anna přistihne Alexandra s Rózou - slepou houslistkou, hraje ji Michaela Foitová, ten kvůli tomu spáchá sebevraždu. Anna ho lituje. Proč se Alexandr zabije, když se měl starat o dítě? Proč se mladý Rudy zabije, když má rakovinu, alespoň chvíli by bojovat mohl.

Nejede výtah, v tom okamžiku je všechno špatně, i v Americe. Chlapi kapitulují, ženy se drží. Lena odříká dlouhý text, bez přeřeknutí, bez zaškobrtnutí, jako rodilá mluvčí mluví anglicky natolik dobře, že má v nadnárodní firmě přednost. Pozor, anglicky se mluví, protože česky v managementu nikdo neumí.

Ještě se musí vzorná rodinka předvést, malá, tuším, Julie Kabešová jako Elenka, pronese svou repliku.

Žijeme? se odehrává ve třetím tisíciletí, ve zgobalizovaném světě. Pětimilionové Slovensko a desetimilionová Česká republika se bez angličtiny neobejdou, dobře jim tak. Dobře nám tak.

Desátá kapitola končí, Mlha - Jan Jedlinský, Skvrna - Veronika Korytářová a Moucha - Barbora Bezáková, všichni v nápaditých převlecích zazpívají Sedí moucha na stěně.

Dobrým nápadem se ukázalo vypovědět všechno. Teo chce Pauline, ale postrádá řeč, bez které to nejde. Tahle země není pro cizince. Tahle země není pro starý.

Pauline a Teo

Lena
 


MUŽ, KTERÝ NEUNESL SVOJI HANBU

4. června 2018 v 21:22 | Ladislav B e r a n |  Ukázky z tvorby

Devětadvacátého září osmatřicet, kdy byla o půlnoci v Mnichově podepsána mezi Německem, Francií, Anglií a Československem potupná dohoda o podstoupení Sudet Hitlerovi, a tím pádem o odchodu naší armády z pohraničních pevností, které byly budovány na obranu vlasti, byla náladu obyvatelstva na bodu mrazu. Nepřidal tomu ani pohled na návrat vojsk z palebných postavení, která byla připravena se o republiku poprat i proti několika-násobné německé přesile. Zrada našich spojenců Francie a Anglie, kteří nás prodali Hitlerovi jako Jidáš za třicet stříbrných, byla nepochopitelná a neomluvitelná. Přitom naše armáda byla velmi dobře vyzbrojená a vycvičená a se spojenci bychom se byli ubránili. Nebylo divu, že s lidmi cloumala bezmocnost, beznaděj a vztek. K uklidnění obyvatelstva nepomohlo ani vystoupení nového předsedy vlády generála Syrového, legionáře z ruské fronty. K dvacátému výročí republiky tak dostal československý lid opravdu pěkný dárek. Podle Mnichovské dohody se měla československá vojska stáhnout ze svých postů v pohraničí do desátého října a předat budovaná opevnění bez jakéhokoli poškození. Když se pátého října objevili v Písku první vojáci z 11.pěšího pluku Františka Palackého, nebyl na ně hezký pohled. Všichni hlavy dolů, jako by se styděli za to, na čem neměli nejmenší podíl. Že v té době, krátce po desátém říjnu, konkrétně čtrnáctého, budou četníci z písecké pátračky vyšetřovat vraždu jednoho z důstojníků od 11.pěšího pluku, štábního kapitána Jiřího Štancla, to si na pátračce nepomyslel ani jeden z četníků.

Když čtrnáctého října kolem poledního zavolala na četnickou pátračku Hermína Štanclová, že po návratu domů našla v obývacím pokoji svého mrtvého muže a v pokoji značný nepořádek, a zjistila, že se jim z bytu ztratily všechny její zlaté šperky a na hotovosti nejméně padesát tisíc, nebylo pochyb o tom, že se výjezdu pátračky zúčastní osobně velitel pátračky štábní kapitán Votruba a nebude v něm chybět ani doktor Alexandr Cafourek, státní koroner, který jezdil s pátračkou na všechny mordy a pochybná úmrtí. Štanclovi bydleli v ulici Rastislava Štefánika a před domem čekala pátračku plačící vdova, která je zavedla do domu. Jako první vešel do obývacího pokoje technik praporčík Číp, který si nejdřív udělal několik fotek a teprve pak se šel podívat na štábního kapitána Štancla, ležícího na zemi, který byl v uniformě. Podle posmrtné ztuhlosti mrtvého konstatoval, že k úmrtí následkem střelné zbraně došlo zřejmě před dvěma až třemi hodinami, a při prohlídce mrtvého nepřestával kroutit hlavou, protože se mu to jako vražda vůbec nezdálo. Štábní kapitán Štancl byl střelený do prsou a smrt nastala zřejmě okamžitě, neboť to bylo v blízkosti srdce. Vzhledem k tomu, že v místnosti byla přítomná Štanclová, nechal si své závěry pro sebe a spokojil se s prohlášením, že víc řekne soudní pitva. V té době už Štanclová ukazovala četníkům na rozbité okno, vytahané zásuvky ze stolů a otevřený bar, odkud se měly ztratit zlaté šperky a peníze. Štábní strážmistr Hřebejk si vše zapisoval, a když se zeptal Štanclové, kde má její muž služební zbraň, ta se zarazila, ale hned vedla Hřebejka do ložnice k nočnímu stolku, kde ale revolver nebyl.

"To je divný! Včera ráno tu určitě ještě byl. Manžel se vrátil z hranic nachlazený, takže už je tři dny doma, a co vím, tak nikam jinam si ten revolver nedával. Vždycky, když přišel domů, tak si ho dal sem do stolku," divila se tomu Štanclová a nebyla v tu chvíli sama. Hřebejkovi se to taky nezdálo, a když Štanclová odešla do kuchyně, doktor Cafourek si k prohlídce mrtvého řekl své.

"Ty, Votrubo, mně se to tady na vraždu nezdá. Vůbec to teď neber jako jednu z mých odvážných verzí, ale mně to spíš připadá jako sebevražda. Uvidíme, až vezmeme tomu mrtvýmu stěry z obou rukou na zplodiny střelnýho prachu. Nemusím mít pravdu, ale já v tom, člověče, tuším nějakou velkou čertovinu. No, je to vaše, vy si s tím tady už nějak poradíte," nechal se doktor Cafourek odvézt domů. A když se vrátil výjezd po dvou hodinách na pátračku, protože technik praporčík Číp ohledání místa činu nikdy nepodcenil a systematicky hledal stopy po pachateli, měli četníci o čem přemýšlet. Pochopitelně padla i možnost sebevraždy, o níž se zmínil doktor Cafourek a k níž se přikláněl i štábní kapitán Votruba, protože věděl, že by to nebyl první případ důstojníka československé armády¸ který než by se vrátil s mužstvem domů s potupou a hanbou, tak se raději zastřelil.

"Ale kde je pak zbraň, pane štábní? S Čípem jsme prohledali v baráku, co se dalo, a zbraň nikde. Volal jsem k útvaru Štancla, a tam mi bylo řečeno, že ve svém trezoru ji Štancl nemá a že s ní chodil, jako každý důstojník, domů. Zavoláte, pane štábní, na Obranný zpravodajství do Prahy, nebo to mám udělat já? Přece jen je to mimořádka."

"Už se stalo, Hřebejk, zítra dopoledne tu jsou dva utajenci jak na koni. Máme s výslechem vdovy počkat. Zatím to holt vyšetřujeme jako vraždu, uvidíme, s čím přijde po pitvě doktor Cafourek. Ať máme ale nějakej náskok, než přijedou utajenci, omrkněte to, Hřebejk, nenápadně kolem tý vdovy. Slzy tam sice byly, ale zas tak moc jich nebylo. Tyhle důstojnický paničky jsou víc vidět po kavárnách než v kuchyni a víte sám dobře, že když pluk vytáhl na pár dnů do pole, jak po těch svých oficírech doma hrozně smutnily. Abych vám řek pravdu, Hřebejk, tak v tomhle případě mi tam nefalíruje jen ten revolver. No, vyražte na to, Hřebejk, z kanceláře to nezjistíte," vzal si k sobě štábní kapitán protokol o ohledání místa činu a začal ho podrobně studovat.

Které písecké kavárny a restaurace navštěvovaly důstojnické paničky, to bylo štábnímu strážmistru Hřebejkovi dobře známo. Řadu důstojnických manželek znal dokonce osobně, protože i on si čas od času zašel na volnou do kavárny hotelu Dvořáček, do vinárny k Hubáčkům, nebo do kavárny k Volfům, či nahoru do kavárny hotelu Tři koruny. Všude měl Hřebejk známé, na které se mohl obrátit. Když všechna ta místa obešel a vrátil se na pátračku, věděl, že paní Mínu Štanclovou znali všude. S tím skoro i počítal. Co ho však překvapilo, když hovořil se servírkou od Tří korun, že tam byla v den vraždy paní Mína dopoledne na kávě a měla na ruce silný zlatý náramek s několika přívěšky, o kterém uvedla, že se jí ztratil s dalšími šperky. Servírka si tím byla naprosto jistá a Hřebejkovi to potvrdila i žena rotmistra Paclíka, s níž tam Štanclová na kávě byla. Ta si dokonce vzpomněla, že Hermína Štanclová měla na ruce tři zlaté prsteny s kameny a jeden, ten s opálem, byl také mezi věcmi, které Štanclová uvedla jako ukradené, když si je u nich doma Hřebejk zapisoval do bloku. K největšímu překvapení se dostal Hřebejk ve vinárně U Hubáčků, kde se od vrchního číšníka dozvěděl, že paní Mína se tu v dopoledních hodinách scházela s jistým Igorem Lexou, což byl známý písecký hochštapler, několikrát trestaný štamgast pátračky. Že Igor Lexa ulovil u Hubáčků Hermínu Štanclovou, to nebylo nic překvapujícího. V každé dámské společnosti se cítil jako ryba ve vodě a uměl každou ženskou oblbnout svojí až bájnou lhavostí. Dost ženských mu na jeho vymyšlené historky naletělo a dost jich to taky pořádně ořvalo. Je pravda, že Lexa si s každým jeho novým trestem obvykle vysloužil i zákaz místa jeho pobytu, neboť rád cestoval a hledal své další nové oběti mimo Písek, kde měl trvalý pobyt. Na pátračce Lexu moc dobře znali, a proto za ním štábní strážmistr Hřebejk vyrazil domů, do Tylovy ulice, odkud to měl Lexa k Hubáčkům přes park pár kroků.

Jakmile Lexa otevřel dveře bytu a spatřil před nimi na chodbě štábního strážmistra Hřebejka, vyvalil na něho překvapením oči.

"Jé, to jste vy, pane štábní?"

"A koho jsi, Igore, čekal? Snad ne paní Mínu Štanclovou?"

"Mínu? To už je, pane štábní, dávno pasé. Tam to brzo skončilo. Ta ženská je na prachy a když se potkají dva, co je mají rádi, tak to nemohlo ani jinak dopadnout. Mimochodem, v posteli taky nic moc, jestli vám jde, pane štábní, o tohle. A cože vás, pane štábní, zajímá Mína?" pozval Lexa Hřebejka do bytu a hned postavil na stůl rozpitou láhev koňaku a dvě sklenky.

"Přišla o manžela a vyšetřujeme to, Igore, jako loupežnou vraždu, protože se podle Štanclové ztratily z bytu slušný prachy a šperky."

"A do prdele! V životě jsem u Míny doma nebyl. Ona vždycky přišla na šmajchl ke mně. V tomhle já, pane štábní, nejedu," dušoval se Lexa a rozlil koňak.

"Tak Mína je vdova. To se jí bude těžko skákat. Ta je zvyklá na velký prachy. Říkáte loupežná vražda, pane štábní? Kdy se to, proboha, stalo?"

"Je to starý pár hodin, co Mína našla manžela zastřelenýho. Údajně se ztratilo padesát tisíc a zlatý šperky. Přišla na to, když se vrátila z města."

"Tak prachy u Štanclů asi byly. Ale že by až takovej majlant? Tak on ji ten její držel dost zkrátka. Pár zlatej šmuků zdědila po nějaký tetě z Jistebnice. Jo, nevím, jestli vám to, pane štábní, pomůže, ale když byl ten její v poli, tak jezdila taxíkem na rajz do Budějc s Magdou Zímovou. Tu oficírskou paničku asi znáte. Je to taková kurvička, o který se říká, že jde ráda i za prachy. Co jsem slyšel, může to bej drb, tak četníci z Budějovic je párkrát vyhmátli v jednom hodinovým hotelu, co je naproti nádraží," pozdvihl Lexa sklenku s koňakem a Hřebejk se nijak nebránil si s Lexou přiťuknout, protože se od něho dozvěděl věci, které potřeboval.

Když se vrátil Hřebejk na pátračku, hned zašel za velitelem pátračky a vše mu řádně vysvětlil.

"Hřebejk, to, co jste zjistil, má pro náš případ cenu zlata, ale bude to chtít ještě víc poladit. Zavolejte na pátračku do Budějovic, jestli se ten drb s tím hodinovým hotelem potvrdí, tak by o tom měli mít chlapi záznam."

"Ale pořád to bude málo, pane štábní. I když se to potvrdí, tak Štanclový už to neublíží a pokud jde o tu mrchu Zímovou, tak je to úplně egál, ta je skoro rok rozvedená. V každým případě budou prachy hrát pro Štanclovou velkou roli," zapálil si Hřebejk svoji egyptku a Votruba mu dokonce tentokrát za tu smradlavou cigaretu ani nenadával.

"Mě spíš napadla jiná věc, pane štábní. Takovej revolver se v dnešní době dá prodat za slušnej peníz. Co když ho Štanclová před naším příchodem k nim sbalila?"

"To mohla udělat, Hřebejk, ale pak u tý sebevraždy, na kterou věřím čím dál tím víc, nemáme to hlavní. Motiv," šel Votruba do viržinka.

"To by nám dost pomohlo. Zavolejte, Hřebejk, do Budějovic, třeba nám řeknou toho šamstra, se kterým se Štanclová v tom hodinovým hotelu slejzá. Až se tady zítra objeví utajenci z Prahy, tak aby neřekli, že jsme v tom, kromě ohledání mrtvoly a místa činu, nic neudělali. Uvidíte, že nám ten případ nakonec stejně nechají. Jakmile v tom utajenci neuvidí špionáž, tak půjdou od toho. Nebyl by to první případ," konstatoval velitel pátračky a Hřebejk mu dal za pravdu.

Šamstr, kterého četníci z českobudějovické pátračky v hodinovém hotelu u nádraží párkrát vylovili na pokoji s Hermínou Štanclovou v choulostivé situaci, se jmenoval Julius Ketner. Byl o deset let mladší než Štanclová, byl to pojišťovák a nebyl to její jediný kunčoft. Těch jmen dostal štábní strážmistr od strážmistra Nováčka víc, ale Ketner byl zřejmě stálý klient Štanclové. Zímová, která jezdila do stejného hotelu, své kunčofty dost střídala a když někoho někde ulovila, zřejmě s ním šla na hotel.

Když tak o tom štábní strážmistr Hřebejk přemýšlel, napadlo ho, že by se nic nestalo, kdyby i pro Zímovou zajel a nechal ji do výslechu Hermíny Štanclové vyspat v separaci na pátračce. Důvod pro to byl, a Štanclová by mohla být v klidu, že se o ni pátračka nezajímá. Aniž to řekl veliteli pátračky, tak si pro Zímovou zajel do vinárny k Hubáčkům a přivezl si ji na pátračku. Zímová byla z toho dost podrážděná, ale když jí Hřebejk naznačil, proč je tady, byla jak zařezaná a nepromluvila slovo. To bylo do té doby, než jí Hřebejk oznámil, že si ji nechají na pátračce v separaci, protože je podezření, že se živí v Budějovicích prostitucí a že si ji zanesou do evidence šlapek, což se v Písku dlouho neutají. Zímová se na to ušklíbla, neřekla na to slovo, ale to netrvalo dlouho. Po chvíli se nadechla a spustila.

"Tak já se nad tou krávou slituju, vezmu ji s sebou do Budějc, protože pořád fňukala, že nemá doma korunu, že jí ten její drží s prachama u huby, a ona mě práskne četníkům?" zapálila si cigaretu a jela dál.

"To vám ta kráva neřekla, pane štábní, že už spolu delší dobu nemluvíme?"

"Proč? Přitom takový kamarádky," prohodil Hřebejk.

"Protože mně přebrala v Budějcích kufčofta, co byl vycpanej prachama. Je to sedlák, co vozí do Budvaru z Lišova ječmen. Nakukala mu, že jsem byla na kožním a že mám kapču. Přitom jsem tam byla úplně kvůli něčemu jinýmu. Však jsem jí to pořádně osladila. Takovej voltr si nenechám jen tak líbit. Ji dejte do basy, protože toho svýho určitě odbouchla ona."

"To nechte, paní Zímová, laskavě na nás. Bohužel vás tady musíme nechat v separaci. Nebo máte na dnešek jinej program?"

"To mám. Mám rande v Budějkách s jedním pánem. V šest hodin mě tam taxikář Novotný hodí," hodila Zímová okem na hodiny na zdi mezi okny, které ukazovaly tři čtvrtě na šest.

Hřebejk zvažoval, zda si nechat Zímovou v separaci ale pak se rozhodl ji pustit, když mu slíbila, že za Štanclovou nepůjde a přijede z Budějovic až druhý den dopoledne vlakem.

Utajenci z Vojenského zpravodajství - major Čermák a štábní kapitán Pinc - se objevili na pátračce druhý den už v devět hodin. Jen co usedli v kanceláři velitele pátračky, major Čermák si převzal od Votruby spis VRAŽDA ŠTÁBNÍHO KAPITÁNA ŠTANCLA a začal v něm listovat.

"Tak se chlubte, pánové, co k tomu mordu všechno máte!"

"No, na velký chlubení to není, pane majore, ale i tak jsme za ten den k tomu přece jen něco zjistili," ukázal Votruba na štábního strážmistra Hřebejka.

"Vše najdete ve spisu. Podle soudní pitvy a našeho šetření to spíš vypadá, pane majore, na sebevraždu. Potvrdily to i prachové stěry na uniformě zastřeleného."

"A motiv, pane štábní? Motiv sebevraždy je pro nás to hlavní," zdůraznil major Čermák a vzal si k ruce ohledání místa sebevraždy.

"Sebevražda a chybí zbraň? Ta se na místě opravdu nenašla?" začetl se major Čermák do úředních záznamů, které vyhotovil Hřebejk.

"Zbraň se sice nenašla, ale myslím, že z výslechu Štanclové by se to mělo vysvětlit, pane majore. S tou jsme zatím nemluvili, jak jste nám vzkázal."

"Takže si pro ni sjedeme, ne?" podíval se major Čermák na kolegu, a během půl hodiny už seděla Hermína Štanclová v kanceláři velitele pátračky, kde na ni byla vyloženě přesila.

Tou přesilou, která byla v kanceláři velitele pátračky, byla Hermína Štanclová dost zaskočená. Výslech vedl major Čermák, který měl před sebou spis, a jeho první slova byla: "Jak tady na to koukám, paní Štanclová, četnická pátračka toho k případu zjistila tolik, že to s vámi nevypadá vůbec dobře. Takhle to totiž vypadá, že jste vlastně sama podezřelá ze smrti svého muže. Zabila jste ho?" zeptal se major Štanclové důrazným hlasem, a ta se rozbrečela.

"Nezabila jsem svého muže, pane majore. Byla to sebevražda a všechno to vysvětlím," vytáhla Štanclová z kabelky kapesník a když si osušila oči, tak spustila.

"Všechno ten den začalo tím, že ráno při snídani se mě manžel zeptal, jestli jsem mu byla někdy nevěrná. Jirka vyndal z kapsy uniformy dopis a dal mi ho přečíst."

"Co v něm bylo?" nevydržel to Hřebejk.

"Co v něm bylo?" zarazila se Štanclová a vytáhla si z kabelky cigaretu. "Bylo tam napsáno, že jezdím do Budějovic do jednoho hotelu a souložím tam s chlapama za peníze."

"Což je pravda. To už jsme si zjistili," neodpustil si poznámku štábní kapitán Votruba.

"Já jsem to pochopitelně zapřela a řekla jsem, že je to špinavost a že to není pravda," odmlčela se Štanclová, ale vzápětí pokračovala. "Jirka mi vzal dopis a chtěl, abych přísahala, že to není pravda. Tak jsem to udělala, ale vtom Jirka vytáhl revolver, přiložil mi ho k hlavě a řekl mi, abych si rozmyslela, co mu teď řeknu. Bála jsem se, že mě zastřelí, a tak jsem se mu ke všemu přiznala," sklopila Štanclová hlavu a bylo ticho.

"A co bylo potom?" ozval se major Čermák.

"Nic. Já jsem se oblékla a šla jsem do města hledat Magdu Zímovou, protože mi došlo, že ten anonym nenapsal nikdo jinej než ona."

"Protože jste jí přebrala toho bohatýho sedláka z Lišova, co vozí do Budvaru ječmen, to už víme," poznamenal Hřebejk.

"Magdu jsem doma nenašla, tak jsem si zašla do "Tří kaček" na kafe. Když jsem se vrátila, tak jsem našla Jirku mrtvýho v pokoji."

"Kam přišel ten revolver?" ozvalo se v kanceláři unisono.

"Ten jsem sebrala z podlahy, odnesla jsem ho do sklepa a schovala jsem ho pod uhlí, protože mi došlo, že tu životní pojistku na půl milionu, kterou Jirka uzavřel, než odjel s plukem na hranice, v případě sebevraždy určitě nedostanu."

"A to zlato a peníze?"

"Ty jsem uvedla, že jsou ukradený, protože mi to poradil jeden můj známej, aby prej to vypadalo na zloděje."

"Ten pojišťovák z Budějic?"

"Ano, pane majore, ten," přiznala Štanclová.

"Předpokládám, že má ten pojišťovák jméno, paní Štanclová."

"Jmenuje se Julius Ketner, pane majore. Stýkáme se spolu víc jak půl roku," sklopila hlavu vdova a šla do další cigarety.

"S tím pánem si pátračka ráda popovídá, že jo, pane štábní?" obrátil se major Čermák na velitele pátračky, kterému došlo, že případ pro oba utajence z Prahy tím pádem v Písku skončil. Výslechem Štanclové se konečně objevil motiv, kdy štábní kapitán Štancl neunesl svoji hanbu, a proto to vyřešil sebevraždou.

"No, my tady s kolegou, pane štábní, končíme. Dejte nám tip na dobrý oběd ve slušném podniku a my se vracíme do Prahy," vstal major Čermák od stolu a štábní strážmistr Hřebejk si odvedl vdovu do své kanceláře, kde se strážmistrem Kovaříkem s ní sepsali podrobný výslech.

Sluší se zmínit, že velitel četnické pátračky štábní kapitán Votruba o všem hned informoval doktora Cafourka a pozval ho, spolu s oběma utajenci z Prahy, na oběd do hotelu Dvořáček. A byl tak vlastně jediný, kdo na tom případu, který od začátku vypadal beznadějně, pořádně prodělal. Major Čermák se štábním kapitánem Pincem se pozvání na oběd nijak nebránili a taky se nijak nežinýrovali. Objednali si každý husu s bramborovým knedlíkem a se zelím. A doktor Cafourek, který se opět projevil se svým dobrým úsudkem na místě činu a smyslem pro odvážné verze, zapomněl, k velkému překvapení štábního kapitána Votruby, na to, že má žlučník v havarijním stavu, jak vždycky tvrdil, a aby netrhal partu, dal si tu husu taky.

Hrad mrtvých

4. června 2018 v 20:58 | Jan Bauer |  Ukázky z tvorby

Ukázka z připravovaného románu Jana Bauera Hrad mrtvých

….A tak Božetěch nedbal na nadávky kolemjdoucích, kterým zpravidla častovali ty, které odváděli městští biřici. Slyšel s patrným rozčilením pronášená slova jako zkurvysyn, pazdrát lotras, hajzl, sviňák, vrahoun, hrdlořez, zasraný lapka, přičemž výraz zloduch byl asi nejmírnější. Občas uhnul před letícím kamenem nebo kusem bláta, protože i vrhání různých předmětů na zajištěné výtečníky patřilo k oblíbeným zábavám jisté části obyvatel Většího Města pražského. Je to zvláštní, napadlo ho. Když někdo bezostyšně krade a loupí, nebo někoho mlátí či dokonce vraždí, dívají se lidé většinou raději jinam a jsou rádi, že sami nepřišli k úhoně. Ale jakmile někoho vede městský biřic nebo, nedej bože, dokonce rychtář, hned chtějí veřejně osvědčit svůj smysl pro spravedlnost peprnou nadávkou nebo mrštěným kamenem. Nepochybně z radosti, že zlo bude opět po zásluze potrestáno.


Jarní knižní etudy

4. června 2018 v 20:35 | Hanka Hosnedlová |  Aktuality
Okolo čtyř desítek návštěvníků přilákala v posledním májovém dni možnost setkání s populárním spisovatelem Michalem Vieweghem v novém knihkupectví Kosmas v Českých Budějovicích. Viewegh představil svůj nový titul Muž a žena četbou jedné z povídek z prezentované knihy a pak už podepisoval a podepisoval… A také se na požádání obětavě fotografoval se svými příznivci, především tedy příznivkyněmi. Někteří si ze setkání pochopitelně chtěli odnést nejen novou Vieweghovu knihu, jeho podpis, ale i vzpomínku na krátký rozhovor s oblíbeným autorem.
Zdá se, že jižní Čechy Michala Viewegha také něčím přitahují, protože po dubnových Zeyerových Vodňanech se v posledním květnovém týdnu vypravil do Českých Budějovic hned dvakrát. Jen dva dny před autogramiádou v Kosmasu proběhla totiž podobná úspěšná akce v českobudějovickém Kanzelsbergeru a ani tady si autor nemohl stěžovat na nezájem. Jaro prostě knihám a spisovatelům sluší…



FOTO: Markéta Kössl


Pleť šedá jako podarovaný kabát

1. června 2018 v 9:38 | Lydie Romanská |  Ukázky z tvorby
A co navrátilci, rodiny se modlí, vyhlížejí, čekají, kdo přežil koncentrák, kriminál, pochod smrti. Začínají se vracet. Jeden za týden. Včera se kdosi dopotácel do Václavovic, předtím dva do Polanky a teď…, mladá žena s velkýma očima, ostříhaná na kratičko, pleť šedou jako podarovaný kabát. Přes prsa převázaný hustý pléd, v něm břemeno, poklad, který nemůže odložit ani na okamžik. Miminko.
Vešla do řeznictví. Nemohli z ní dostat slovo. Plakala. Tonda ji vzal ke stolku s židlí a volá Hanuli.
"Prokrista! Paní Sylva!" Hanule klesla k zemi, položila ženě hlavu do klína a v srdceryvném pláči jí objímá kolena.
"Táto!"
Karel jde přes dvůr na jatka: "No?"
"Paní Sylva se vrátila, volej Gabru!"
"Panebože," Karel stojí jako solný sloup.
"Běž!"
"Co to s Gabrou udělá, jak jí to…" už je pryč. "Máš čas? Mohla bys… na chvilku?"
"Co je?"
"Máme vzác… návštěvu," Karel těžko skrývá vzrušení.
"Návštěvu?" Gabra odvazuje zástěru, nakoukne za dveře do postýlky a je u dveří.
"Připrav se na překvapení."
"Velké?" Už je z bytu, přehazuje si přes ramena svetr, ani nenavléká rukávy…
"Největší."
Je napjatá, cosi tuší, ale nenechá myšlenky bujet, běží za Karlem.
"Znám ji dobře?"
"Nikoho asi tak dobře…" Karel je při tom všem ještě diplomat.
Srdce jí hrká v krku, zrudla, zrychleně dýchá, nabírá na rychlosti, naplno se rozběhla, Karel jí nestačí.
"Sylvo!" S výkřiky si podávají ruce, Hanule vedle s kapesníkem na ústech naříká. Gabra bere za konce přehozu, uvolňuje uzel a má na ruce miminko přebalené starým svetrem, miminko tak tří, čtyřměsíční.
"Tondo, dojeď pro naše!"
"Bože, Sylvo, jak jste se…" Gabra neví, co by… "to dítě musí mít hlad."
"Na to je zvyklé…, je statečná," hlesne Sylva
"Kdys kojila naposled?" Gabra konečně posháněla myšlenky.
"Nekojím, tady…, " vytáhla z kapsy láhev s jakousi nažloutlou tekutinou.
"Proboha, vždyť nám to dítě umře!" děsí se Gabra, "Otmara…, volejte Otmara, ale honem." Hanule vyběhla. To už se Sylva poroučí. Svezla se potichu, Karel ten věchýtek zachytil a nese domů ke Gabře.
"Do vily ne," vzpamatuje se Gabra, "tam ne, jsou z koncentráku, budou mít vši, nemoci, kvůli nám ne, kvůli Leošce. Pojďme k paní Stáze, rozhodne až doktor."
Otmar Piatek tu je do půlhodinky.
"Dobře jste udělali, obě musí do špitálu, a to hned. Do karantény a potom, Sylva se nesmí najíst, musí se začít pomalu, totéž malá. Dejte nám trochu soukromí, vyšetřím je, abych napsal zprávu pro nemocnici."
Za čtvrt hodiny doktor vychází z pokoje, Sylva zůstala u Stázy, malá leží na posteli pořád ještě přikrytá tím starým svetrem. Ale už tu je Gabra s oblečením. Doktor se na ni obrací: "Sylva nerodila, to dítě není její. Zánět nemá, zdá se, že je zdravé, mohlo by přežít. Ale hospitalizace je bezpodmínečná. U obou. Volejte sanitu. Než přijedou, vyptáme se, musím dokončit anamnézu. Pojď se mnou, od tebe otázky líp snese. Přineste slabý čaj, a máte-li, tak kousek suššího pečiva." Hanule vyběhne. Karel za ní.
Vrátili se, kabát visí přes pelest, Sylva už je klidnější, dokonce se usmívá, na předloktí levé ruky se dá přečíst vytetované číslo. Klíční kost hrubě vystouplá, čelist nad ní natenko obalená pletí.
"Jak ses sem dostala?" ptá se Gabra.
"Do Olomouce s Červeným křížem, potom vlakem, dali mi na jízdenku a tady z nádraží jdu pěšky."
"Bylas doma, v Plzni?"
"Byla, náš dům není. Už vůbec nic, cihly jsou srovnány do hranice."
"Máš doklady? Máš vůbec něco?" Gabře se svírá hrdlo lítostí, třese se jí brada.
"Jen tady to dítě a ještě není moje…"
"Čí je?"
"Jedné Francouzky. Rodila v březnu, ještě v koncentráku. Tajně. Nechtěla, aby jí ho odebrali a zabili. Šlo by na výzkum." Sylva se zadýchala, musela si odpočinout. Hanule přinesla čaj. Sylva smočila rty a na chviličku zavřela oči. Za minutu sebou trhla.
"Chceš spát?" ptá se Gabra.
"Ne, neusnu, to já teď tak mám, ztratím se na pár minut a dál to nejde."
Zavřela oči, chvilku bylo ticho. Pak se zhluboka nadechla: "Kde jsem to skončila… Dělala jsem na lékařském pavilonu, Odettku jsem ukryla," mluví, sotva je ji slyšet, "šlo to, křiku dětí tam bylo dost, vždycky jsem věděla, co se bude dít, a děcko jsem přemisťovala. Jak jen to šlo, přicházela Odetta…" další odmlka. "Ještě že občas mohla… malou nakojit."
Zdálo se, že Sylva usnula. Všechny tři ženy mlčí, doktor píše. Sylva teď snad opravdu spí.
Ale navázala plynule: "Odettu potom vypsali do evakuačního pochodu," polyká slzy, "… koncem dubna, byla ještě slabá, věděla, že je s ní konec, prosila mne, ať se o malou postarám. Jmenuje se Odette Blanc, česky Bílá, jmenuje se stejně jako její matka."
"Jak jste ji živila těch posledních čtrnáct dnů?" ptá se Otmar, zatím co Gabra děvčátko pomalu, ohleduplně obléká. Jsou to její první dupačky, první košilka, poprvé je přikryta dekou.
"Vzala jsem z tábora krabici dětské výživy, žlutý prášek, neškodil. Ředila jsem ho vodou a přes cumlík. Pila. Je to bojovnice. Chce žít. V tom je po mně." Sylva se láskyplně usmála, "pěkná, že?"
"Moc pěkná," říká Gabra a po tvářích se spustí slzavá přeháňka. Dítě je kost a kůže, šedivé jako Sylva, hrudníček se mu nadouvá zrychleným dechem.
"Mami! Táto!" křičí Sylva, najednou nemůže vstát, jen otvírá náruč, objímá se s oběma, táta klečí a pláče, ještě ho tak neviděli, "děvuško moja, Sylvinko, ty si tu…"
"Bože, děkuju, Bože, děkuju," opakuje Vefa do nekonečna a hladí Sylvu po vlasech, přisouvá židli, objímá dceru kolem ramen, hlavy dohromady, slzy se mísí, celá cimra brečí dojetím. Na paní Stázu se skoro zapomnělo, ta mluvit nemůže, je dojata až k ochrnutí, jen ty oči, zoufale plavou v růžovém poli jako zutrhané, povadlé pomněnky.
Tu se skoro neslyšně rozeřve Odettka. Otvírá pusu, vraští čelo, chce, snaží se ze všech sil, ale hlas má slabý, přesto říká, už toho nechte, jsem tu, budeme žít, kde je ta sanita, sakra… Slzy vysychají, kapesníky už jsou v kapsách, saniťáci nakládají Sylvu, nesou ji na nosítkách s miminkem na prsou a už jedou, doktor ve svém autě za nimi. Snad až teď dočista skončila ta zlá, nepochopitelná vojna.

Ukázka z rukopisného románu Kletba podle Justiny.

Petrolejové lampy z Jilemnice

28. května 2018 v 13:08 | Otto Hejic |  Nové knihy a recenze

Dne 22. května 2018 jsem konečně viděl Petrolejové lampy - obrazy z Jilemnice, baletní zpracování známé knihy Jaroslava Havlíčka. Před lety ve filmovém zpracování Juraje Herze hlavní roli Štěpy Kiliánové ztvárnila Iva Janžurová, bratrance Pavla, rakouského důstojníka, hrál Petr Čepek.

Co může a nemůže balet? Chybí slovo! Chybí detaily tváří, zachycující nejjemnější odstíny nálady. Známý choreograf a bývalý tanečník Libor Vaculík dílo sepsal, zrežíroval a vymyslel. Petr Malásek vybral hudbu Leoše Janáčka a navázal tak na baletní zpracování Listů důvěrných a Glagolské mše Pavla Šmoka, na Sinfoniettu, kterou znovu přepracoval Jiří Kylián, citoval dále Její pastorkyňu a Tarase Bulbu.

Na scéně Radka Honce se objevuje kolébka a manželská nepoužitá postel. Kostýmy Romana Šolce připomínají dobu před první světovou válkou. Na začátku století třicetiletá Štěpa, nijak oblíbená dívka v brýlích, Veronika Šlapanská, prožívá svou vážnou lásku. Libor Vaculík dokázal, že tancem lze podat srozumitelnou vypověď o citech a složitých lidských vztazích. Postupně vidíme stavitele Kiliána, Štěpina otce, Davida Peška Dvořáka, její matku na invalidním vozíku, Janu Kaplanovou, kteří nakonec dají dceři požehnání. Poznáváme prvního nápadníka Aloise Trakla v podání Josepha Edyho, starostu Trakla - Petra Müncha, jeho sestru - Petru Březovskou a Dr. Blodka - Rory Fergusona.

Pyšná Veronika Šlapanská je ráda, ale rakousko-uherský důstojník Pavel Malina - Jiří Ševčík j. h., ji nechce, je menší, útočí na děvečku Karlu - Annabel Pearce. Jan Malina st. - Jiří Černý chce zachránit, co se dá. Jan Malina ml. - Macbeth Kaněra mu pomáhá, ale Jiří Ševčík řádí jako černá ruka. Zjevuje se malá holčička - Babetka Březovská. Opuštěná oklamaná Veronika Šlapanská bere svůj úděl statečně až k hořkému konci.
Vedle pánů a dam z Jilemnice, kteří předstírají vlažné city, doutná silný milostný příběh, plný zmaru. Plné uznání si zaslouží Veronika Šlapanská a její vysněný poručík, Jiří Ševčík. Režisér Libor Vaculík je kouzelník.

Kam dál