HASTRMANI V JIŽNÍCH ČECHÁCH

Úterý v 10:51 | Jindřich Malšínský |  Nové knihy a recenze
Že je pan Jindřich Malšínský skvělým spisovatelem není třeba zdůrazňovat, jeho dílo hovoří samo za sebe. Poutavým stylem, kterým dokáže zaujmout každého čtenáře, napíše snad jakoukoliv knihu, ať už se jedná o klasický román (např. Na křídlech andělů), literární biografii (Principál), povídkovou knihu (Světlo na konci tunelu č. 23), či pohádku (O víle Kristýnce). Některé jeho knihy snad ani nejde "zaškatulkovat", jak se v nich žánry prolínají. Přesto je čtenář přečte jedním dechem a odkládá s pocitem - škoda, že to byla poslední stránka...

A právě taková je jeho nová kniha Hastrmani v jižních Čechách. Dvacet povídek, dvacet příběhů, dvacet jihočeských rybníků. Máte-li rádi literaturu faktu, pak se před každou povídkou dozvíte stručné, ale zajímavé informace o místu děje: obci, počtu obyvatel, rozloze rybníka i jeho vzniku. Následuje samotná povídka, a ať už je zcela smyšlená, či autor velmi umně a čtivě zpracoval místní pověst, je to příběh milý, vtipný, dojemný a hladící na duši. V hlavní roli, jak název vypovídá, jsou na jedné straně pohádkový žánr zastupující vodníci a vodnice, ale na straně druhé i skutečné historické postavy jako Josef Štěpánek z Netolic a Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, který se podle pověsti upsal ďáblu. A zase jsme se dostali od reality k pohádkám. Vodníci zde nejsou ti zlí zelení panáčkové škodolibě topící lidi a shromažďující dušičky v hrníčkách, právě naopak, jsou přirozenou součástí vesnice, lidé se s nimi sžili jako s dobrými sousedy, kteří si navzájem pomáhají, a nikdo se nepozastavuje nad tím, když se vodník stane starostou, velitelem hasičů, nebo s místními muzikanty vyhrává na bálech, svatbách a tancovačkách.

Jižní Čechy jsou domovem Jindřicha Malšínského. Být autor malířem, zcela jistě by úspěšně vystavoval své krajinomalby lesů, kopců a kopečků okolních pohraničních hor, a hlavně rybníků. Jeho oborem je ale psaní, nicméně styl, kterým okolní přírodu popisuje, je stejně umělecký jako ty nejlepší obrazy, a navíc dává čtenáři mnohem víc - šanci fantazie, aby si na hrázích rybníků představil ty sedící vodníky, pokuřující své fajfky a zašívající boty, a jejich krásně zelené vodnice, vařící jim kucmoch.

Je jen jeden způsob, jak ukončit povídání o této knize, a to verši. Jako u mnoha dalších knih Jindřicha Malšínského, i tuto provázejí krásné a s obsahem knihy ladící verše jeho dlouholetého přítele A. J. Koláře, který jihočeskou krajinu, v níž se všechny ty hastrmanské příběhy odehrávají, velmi poeticky popsal slovy pravého básníka:

Blankytné nebe, rozkvetlé louky,
dokola kolem jen lesů lem.
Tak stvořil pán Bůh tenhle kus země,
mé jižní Čechy, mou rodnou zem.


Knihu o 134 stranách vydal Dušan Žárský - ŽÁR, www.zar.cz, vyšlo v září 2018 v brožované vazbě a v říjnu 2018 v elektronické verzi.
ISBN 978-80-7590-006-7
 


 


Středověký James Bond se vrací

Pondělí v 15:10 | Hanka Hosnedlová |  Nové knihy a recenze

Nový knižní titul "Jsi můj král" z pera pilného jihočeského autora Jana Bauera (nakladatelství MOBA) je v podstatě novým, souborným vydáním dvou jeho předchozích historických románů s detektivní zápletkou, vsazených do doby panování Karla IV. Jedná se o tituly Král zvedá meč a Arcibiskupův noční host. Jejich společným hrdinou je dominikánský mnich Pavel, který se na žádost panovníka Jana Lucemburského stal osobním strážcem jeho nezletilého syna Karla, pozdějšího mocného vladaře.

Už k samotnému seznámení obou těchto nesourodých postav dochází za velice dramatických okolností, kdy Pavel zachraňuje budoucímu králi život a ten v něm nachází věrného přítele a důvěrníka. Postupně mění Pavel svou roli ochránce podle potřeb na diplomatickou misi, spolehlivého společníka či dokonce úlohu tajného agenta. Ve všech těchto postaveních má dominikán Pavel blízko k panovníkovým tajemstvím - jak politickým, tak soukromým, která jsou průběžně v dějových sekvencích také zapojena. Neobyčejný život císařův logicky přímo láká k různým fabulacím a dobrodružným eskapádám, o které ani v této téměř čtyřstránkové knize rozhodně není nouze.

Ani sám Pavel však není zrovna vzorem všech ctností, což při jeho stylu života vlastně ani není možné. Pravdou však zůstává, že nejen zásluhou jeho charakteru, ale i díky Pavlovým slabostem či pochybením dostává jeho postava lidský rozměr a získává mu čtenářovy sympatie. Sám autor jej označil za jakéhosi středověkého Jamese Bonda a po přečtení této knihy mu jistě dáte také za pravdu.

Zmínku ovšem zaslouží nejen napínavost a spád odehrávajícího se děje, ale i kombinační schopnosti autorovy, kdy do dobrodružných příhod svého hlavního hrdiny mistrovsky vplétá i skutečné historické postavy, doložené události této dějinné etapy či politické souvislosti minulosti. K takovému postupu je nesporně třeba podrobných znalostí historických faktů i charakter skutečných osobností minulosti, což autorovi rozhodně upřít nelze.

To kvítí

Pondělí v 14:58 | Běla Janoštíková |  Ukázky z tvorby

Svlačec

Zeptat bych se chtěla,
věděla bych ráda,
kam se vzdušnou cestou
svlačec ubírá.
Kampak asi letí
křídla jeho květů?
Proč tak pospíchá?
Jako po schodišti
Po opoře vzhůru
stoupá lodyha.
Schodiště se točí.
Lehká křídla květů
nezůstanou stát.
Pouze na chviličku
zvonec svlačce září
a už se zas znovu zavírá.
Nebeské zvony a zvonečky květů,
patříte-li možná k samotným andělům,
kteří po schodištích nad zemí blíž nebi
spěšně vystupují vzhůru k oblakům?

Ukázka z knihy To kvítí.
ISBN 978-80-270-0931-2.
Čtivé eseje a verše o květinách a rostlinách. K dostání a blíže o knize na www.kosmas.cz.




Ohlédnutí s Múzami

12. října 2018 v 11:28 | Hanka Hosnedlová |  Nové knihy a recenze

Poněkud mimořádnou publikací na současném knižním trhu je kniha rozhovorů, kterou realizoval Syndikát jihočeských novinářů v roce stého výročí republiky a kterou vydalo nakladatelství Epika pod titulem Stopy v jihočeské kultuře aneb Ohlédnutí s Múzami. Už z názvu je patrné, oč autorům této knižní novinky vlastně šlo. V souhrnu se snaží o takové malé, dílčí ohlédnutí do minulosti formou rozhovorů s kulturními osobnostmi jižních Čech, o autentickou výpověď v podobě jejich osobních i profesních vzpomínek. Osobností dosud aktivních a v povědomí nejen Jihočechů spolehlivě zakotvených.
Ve zprostředkovaných slovních návratech se sice nedostanete zpátky o celé století, ale i tak stojí tyto nostalgické střípky z časů uplynulých zato. Vždyť mnohé prezentované vzpomínky jsou součástí vzpomínek i našich čtenářů. A neškodí si je promítnout také z hlediska současného nazírání daných skutečností a souvislostí.
Tucet osobností, které se podílely a podílejí na kulturním obrazu města, místa, kraje či přímo konkrétního uměleckého oboru v rozhovorech s jihočeskými novináři otevřeně mluví o tom, co bylo, i o tom, co je nyní. Nezastírají vášeň a nadšení pro své umění, formulují své pochybnosti, úsudky i velká přání, nevyhýbají se ani bolestným připomínkám či kritických slovům. Jsou upřímnou a zajímavou zpovědí i dvířky otevřenými do soukromí několika z těch, se kterými jste měli možnost ujít kousek svých životů...

Hanka Hosnedlová

Zmýlená neplatí

12. října 2018 v 10:47 | Jindřich Malšínský |  Ukázky z tvorby
Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY JIHOČESKÉHO SPISOVATELE

JINDŘICHA MALŠÍNSKÉHO MANŽELSKÉ ETUDY.



ZMÝLENÁ NEPLATÍ


KONFUCIUS - čínský filozof - 550 - 478 př. n. l.

Mám to štěstí, kdykoliv jsem udělal chybu, vždycky mně to vytkli.


Přes všechny nesnáze života v minulém století jí humor nikdy nescházel. Když lidé o mnoho let vzpomínali, že nebyly banány, podotkla, že nejvíce postrádala narpasan, papír, který používá každý sám a přidala k tomu známý popěvek. Když si soukmenovci stěžovali, že je děti šouply do domova důchodců, s úsměvem vysvětlila, že je to za to, jak je kdysi, nehledě na jejich názor, strčili do jesliček. Její dcera, než ji sem přivezli, ji uklidnila, že kolektiv posiluje tělo a duši a koupila jí rumové pralinky a snacha se dokonce za ni bude modlit.
Při příchodu do domova se všem u snídaně představila a že si nepřeje nic jiného, než najít dobré přátele, a pokud bude možno, i spřízněnou duši, ale nesmí to být dědek zapšklej, kterej se neholí, chodí věčně v teplákách a nemá zájem o nic, jen aby se najedl a nezapomněl si vzít prášky proti neduhům.
Stařeny ji pomluvili, chlapi jí moc pozornost nevěnovali, protože si nevzali sluchátka, jiní se divili, proč by se měli holit a převlékat, když oslavy 1. máje jsou až za měsíc.
Přesto druhý den si někteří odepřeli pohodlí v teplákách, dokonce se oholili a vzali čistou košili. Bába se nestačila divit, když se k ní přitočil Vejmělka, bývalý hrobník, který nemluvil o ničem jiném než o tom, jak si představuje vlastní pohřeb s muzikou a písní o šumaři Bártovi. Kadrnožka se jí zeptal, jaký má důchod, Votýpka se pochlubil, že nestačil od sebe odhánět ženské, které se na něj lepily jak mouchy na mucholapku.
Bábě se líbil šedivý muž s plnovousem, který chodil po zahradě s hůlkou, aniž by ji potřeboval, sedl si na lavičku a bez brýlí četl noviny. Říkali mu profesore, ale Blažková, bába protivná jak činže, která nenechala na nikom nit suchou, o něm roztrušovala, že je jako ten obtloustlý herec s ulízanými, ustupujícími vlasy, na kterém za jejího mládí mohly v biografu ženské oči nechat, nikde nic, a přitom se tvářil jako milionář.
Muž jako obvykle seděl před obědem na lavičce a četl noviny.
"Copak je v politice dnes hezkého?" Na nic hloupějšího v tu chvíli nepřišla.
"V poblitice? zeptal se a pokračoval "Jak bych to měl vědět, madam, když to nevědí ani ti, co ji dělají."
Babka se ohradila a požádala ho, aby ji neříkal madam, ale s dovolením Růženko.
"Žádný problém! Ženy vždycky mají pravdu. A přisedněte si, ať nám nevynesete spaní."
Druhý den si přisedla k němu bez vyzvání a muž se jí svěřil, že ho zaujala svým vystoupením hned od prvního dne, ale nechtěl se vnucovat. Také ona se přiznala, že jí padl do oka, protože jako jediný nebyl v teplákách, přišel na oběd oholený a dokonce jedl příborem.
Denně chodili spolu na procházky, s každým se pozdravili, dokonce se zastavili s Blažkovou, která hned vyplivla jedovatou slinu a hehehe, prý kdy se budou brát a….
Muž jí skočil do řeči, že jí to rád řekne, protože nebudou muset posílat svatební oznámení.
"Za čtrnáct dní, v sobotu, ale hned ráno, protože jiný termín neměli a odkládat svatbu nechtějí, aby nebylo na nevěstě vidět, že je v jiném stavu."
Bába jedu, tak jak to slyšela, hned to roznesla po zařízení, s úšklebky žen a poznámkou, jestli jí nepřeskočilo.
Svatba se skutečně konala.
Nebyla by to Růženka, aby něčím nečekaným nepřekvapila. Na dotaz oddávajícího, zda si bere ženicha z lásky, odpověděla, že rozhodně ne! Ženich byl na mrtvici, starosta se otočil na matrikářku, ale ta jen pokrčila rameny.
"Pane starosto, nebo jak vám říkají, já si ho beru z čisté a velké lásky- to ano, ano a abyste mně rozuměl, tak ještě jednou ano!"
Uvedla nevěsta vše na správnou míru.
No, a bylo vymalováno,



NÁM JE HEJ….


VTIP: Jdou dva gayové kolem stavby s cedulí VÝSTAVBA TEPLÁRNY.
"To je super," povídá jeden. "Stavějí nám kulturák!"


Ve školce před vycházkou jsem se vždycky přitočil k nějakému klukovi a před vstupem do první třídy maminka požádala paní učitelku, aby mě posadila s Martinem, protože jsme ze školky kamarádi. Od šestky jsem si nemohl vybírat, protože spolužaček bylo víc než kluků. Hanku mi všichni spolužáci záviděli, protože od sedmičky nosila podprsenku. Po deváté třídě se naše cesty rozdělily, já jsem chodil na průmyslovku a Hanka do gymplu. Setkávali jsme se při přípravě na soutěž smíšených dvojic při plážovém volejbalu. Vždycky, když se nám podařilo zabodovat, s úsměvem jsme zvedli ruce a plácli se dlaněmi nebo se přátelsky objali, což se kamarádům zdálo málo a radili, abych ji víc přitiskl k sobě a ucítil její ňadra na svém těle a po vítězném zápase ji vášnivě políbil, až by se jí z toho zamotala hlava. Moc se mi do toho nechtělo, ale slova nejlepšího kamaráda, ať si srovnám v hlavě, jestli jsem stydlín nebo teplouš, mně dodaly odvahu a odvážně si řekl, že jdu do toho.
Začali jsme spolu chodit a po nějakém čase mi řekla, že kdybych se trochu odvázal, že by proti tomu nic neměla. Jednou, když jsme se po diskotéce vraceli, začali jsme se při loučení líbat a byla to ona, které se zachtělo víc. Její ruce šmátraly po mém těle a žádaly víc než polibky Po spojení našich těl v jedno a nekonečném líbání mi pošeptala, že se jí to líbilo a měli bychom si to brzy zopakovat, abychom to nezapomněli.
Netrvalo dlouho a Hanka začala mluvit o svatbě. Já jsem se takovému hovoru vyhýbal, také její rodiče říkali, ať tolik nespěcháme, kdo si počká, ten se prý dočká.
Hance se čekat nechtělo a rodičům s úsměvem na líci sdělila, že je v očekávání a moc se na miminko těší. Nedalo se nic dělat. Ještě než začala přibírat, byla svatba. Hlavními protagonisty jsme byli my, rodiče se tvářili, jakoby spolkli šťovík, a dva svědci. Po obřadu byl v restauraci přípitek, společný oběd a zákusek, a když se přítomní místo hovoru dívali na hodinky, tak jsme se v míru a pohodě rozešli.
Po třech měsících se Hanka přiznala, že těhotenství předstírala, ale vytouženého miminka při oboustranné snaze jsme se ani po dvou letech nedočkali. Dával jsem si to za vinu a začal jsem uvažovat, jestli nejsem opravdu na mužský.
V srpnu toho roku jsem na rohu Opletalovy ulice zcela náhodou narazil na průvod lidí s balonky, šátky a vlajkami v duhových barvách, alegorickými vozy, na kterých v obličeji pomalované holky společně se zarostlými chlapy cosi vykřikovaly, ale přes pekelnou hudbu z reproduktorů jim nebylo rozumět. Vedle ženy s kočárkem s dvojčaty, šel kluk v kraťasech, na hlavě s obrácenou kšiltovkou, tloukl do bubínku a do rytmu pořád dokola vykřikoval: Hej, hej, hej, já jsem gay. Parta odrostlých školáků deklamovala, že chtějí stejná práva jako manželství muže se ženou. Připojil jsem se k průvodu hrdosti, protože jsem měl stejnou cestu ke svému domovu. Vedle mě šel zarostlý, potetovaný mládenec, vyplivl žvýkačku, jako pozdrav a vyjádření spokojenosti kývl hlavou a přes zuby procedil, že je singl a měl by o mě zájem. V minulém roce žil s partnerem, který chtěl, aby myl nádobí, druhý byl intelektuál a věčně poslouchal se sluchátky na uších vážnou hudbu a třetí mu dal kopačky, protože, byl pro něj moc sexu chtivý.
S omluvou jsem opustil průvod hrdosti a doklopýtal domů.
Tu noc jsem věděl, kdo jsem. Oba jsme se nemohli nabažit jeden druhého. Měsíc, nakázal hvězdičkám, aby se otočily a výsledkem naší sexuální nenasycenosti byla dcerka Hanička, a za rok kluk jako buk, a možná………






Ladislav Muška 90 let

9. října 2018 v 19:31 | Otto Hejnic |  Aktuality

V ústecké knihovně se 15. září konalo slavnostní setkání a autorské čtení devadesátiletého spisovatele a rybáře Ladislava Mušky. Po odzpívání árie z Jakobína samotným oslavencem došlo na sborník prací Severočeského klubu spisovatelů, jehož je předsedou.

Knížka má název Slunce v hodinách, má 84 stran a obálku a ilustrace vytvořil Václav Školoud. Předmluvy Věry Bartoškové a Milana Hrabala shrnuly letitou práci klubu. Autoři jsou zařazeni dle abecedy. První Věra Bartošková otevřela bránu poezie, kde na sebe naráží příroda a rachotící velkostroje. Marie Dolistová řeší rozpor mezi hmotou a Bohem. Jaroslav Endrych jr. v povídce Cvok realisticky popsal léčení pacienta. Zralá básnířka Karla Erbová s trpkostí odolává vanu času. Arnošt Hermann v povídce My dvacetiletí... stručně konstatuje dospívání na vysoké ve stínu popraveného Slánského a na pohřbu Gottwalda.

Milan Hrabal se hořce ptá: "táto? mámo? musím shořet jako vy?"

Básnířka Radka Hryzová píše: "jednou na svých cestách potkám sebe."

Ivo Chmelař píše o Veleslavíně, o své první lásce, o básníku Rilkovi a jeho Lásce, baronce van Oestéren. V Elegii Veleslavínské pak vzpomíná na svoje milenky: "Až mi vypočítá vysněný důchod - koupíme si na procházky - v blízkém parku - společného vodícího psa."

Povídkář Jiří Kymla dostal skvělý nápad, ve Smrťákovi vystupuje před rozhodujícím střetem muž s počítačem, který marody posílá do pravých nebo levých dveří, jeho próza má nejdelší, šestistránkový text. Martin Kolařík básní Třebívlickou pastorelu O rybníku, starci a dívce, Věra Kulišová zase sní o krásném životě. Věra Ludíková píše báseň Ladislavu Muškovi. Alena Melicharová se ptá: "Proč ze vzpomínek nemizejí lásky nejkratší?"

Oslavenec Ladislav Muška vystihne ve zkratce Vypůjčený život, kde nadějná zpěvačka měla stejné jméno jako sekretářka na úřadě, která marně listovala doručenou poštou.

Básnířka Věra Pávlová staví beton proti lesní hlíně. Jaroslava Pechová při Svatbě padavky, který je nakonec dotlačen k oltáři, pronese něco nevhodného, trochu to připomíná televizní bakaláře. Lída Rážová uvažuje: "Počítám na řadě knoflíků, jestli mě budeš mít rád, až přijde listopad." Konečně trochu lásky do hřbitovního uvažování.

Anna Stará v Pomstě aneb jak se rodí strážmist, dala dohromady mladé policajty a starého starostu, doprovázeného dítky, trochu zasmání potěší. Vladimír Stibor píše: "Nezůstal nikdo, kdo by nás držel v náručí."

Aleš Stroukal v povídce Před tím a pak se dívá nazpátek, "člověk i jako rodič je silná káva. A předtim i pak sluneční hodiny tiše bijí...kdosi jim nastavil zpětný chod."

Básnící syn Dominik Stroukal píše: "Skutečnost do snů se násilně vklíní, nejhorší na světě je být dospělý."

Libuše Svobodová vzpomíná na palác Achilleio na ostrově Korfu, na nádhernou Sissi, Alžbětu Bavorskou, na jejího chotě, císaře Franze Josefa, na jejich problémy, mrtvé děti i na smrtící pilník v ruce Luigi Lucheniho.

Veršům Jany Švýcarové "co si přeješ, plní ti, co vysíláš, vrací ti," jsem nerozuměl. Poezie Heleny Vomáčkové je zahleděna na nebe, "na čas věrolomný."

Almanach Slunce v hodinách jsem přečetl dvakrát, něco z něj třikrát.

Překvapil mě věčně energický Milan Hrabal, sevřený Arnošt Hermann, objevem pro mne je Ivo Chmelař. Rád bych něco bližšího věděl o Jaroslavu Endrychovi jr. Naopak, Ladislava Mušku a Aleše Stroukala znám a musím je znovu pochválit. Básnířky Věru Bartoškovou a Karlu Erbovou znám také, ale poezii nechám povolanějším.

Držím vám palce, Ústečáci!

Otto Hejnic

Jan Bauer v Academii

9. října 2018 v 19:28 | --- |  Pozvánky

Kam dál