Tisková zpráva k ceně Miloslava Švandrlíka

26. července 2018 v 19:09 | Václav Lukeš - KOSMAS s.r.o. |  Aktuality

Cena Miloslava Švandrlíka

pro nejlepší humoristickou knihu českého autora za rok 2017


KOSMAS s.r.o., knižní distribuce, maloobchodní síť a internetové knihkupectví je generálním partnerem 6. ročníku CENY MILOSLAVA ŠVANDRLÍKA, kterou vyhlašuje společně Obec spisovatelů ČR, Městská část Praha 11 a Umělecké sdružení ARTES. V minulých letech ji získali například Evžen Boček, Zdeněk Svěrák či Rudolf Křesťan. Cena bude udělena v září 2018 v rámci oslav Dny Prahy 11. V letošním ročníku se utká 22 titulů z osmnácti nakladatelství:


1. Taťána Březinová
Babička na inzerát

Sedm seniorů z poválečné generace, kteří spolu prožili část dětství, spojuje pocit, že už je nikdo nepotřebuje. Začínali za zpěvu pionýrských písní, končí se smutným pohledem do peněženky. Naskytne se jim však příležitost nastěhovat se do objektu bývalé školky, kde se poznali jako děti. Touha po kvalitnějším životě a pospolitosti, ale i nedostatek peněz, je vedou k poněkud zvláštním aktivitám...

Petrklíč


2. Kateřina Doležalová
Ze zápisníku pokojské

Jak se dá odborně upálit medvěd v mikrovlnce? Proč se k práci pokojské hodí neprůstřelná vesta? Kde místo lišek dávají bažanti dobrou noc? Trochu bláznivý zápisník jedné pokojské z oblasti věčné mlhy - Anglie! Mrkneme se do zákulisí pětihvězdičkového hotelu a jeho kuchyně, řekneme si něco o Hitchcockovi a nevynecháme ani vzrušení v podobě záplav alkoholu a vody - i trochy krve.

Jonathan Livingston


3. Ivo Fencl
Lektorka z galerie na rohu

Milostná novela agilního západočeského autora je věnována galeristům. Okouzlí autenticitou a silou prožitku. Vypráví příběh lásky vypravěče - spisovatele k půvabné extravagantní lektorce, které se ještě nikdy nestalo, aby neměla záložní plán. Zamýšlí se i nad smyslem a podstatou samotné literární tvorby.

Nava


4. Tatiana Kejvalová
Šílené broskve a jiné zážitky

Soubor úsměvných povídek, fejetonů a vzpomínek ženy, která statečně zápolí s vlastním životem a výchovou dvou malých dětí. Hrdinka se po rozvodu snaží dětem nahradit i otce, ale počíná si tak svérázným způsobem, že často ze zcela banálních situací vznikají situace výjimečné až absurdní. Sympatický je autorčin nezdolný optimismus, s nímž čelí nejrůznějším problémům a strastem.

OFTIS


5. Ladislav Koliáš
Humoreto aneb Toč to presto

Sbírka průpovídek a podpovídek, nových i starších anekdot, vzpomínek a kalendářových připomínek pobaví zvláště čtenáře, co mají rádi lidovou legraci.

Beletris


6. Daniela Kovářová, Radim Uzel
Jak se žije padesátkám: aneb čarodějnice neupalovat

Žena zralého věku to nemá ve světě plném mládí snadné. Sledují ji zraky dospívajících potomků, chátrajících matek, nedosažitelných mužů, zaujatých kolegů, závistivých žen i kritické společnosti. Že zralá žena nemá vše podstatné za sebou a že i na čarodějnici 50+ ještě mnohé čeká, dokazuje ironické pojednání autorů, kteří o ženách, mužích i světských strastech leccos vědí.

Mladá fronta


7. Marta Kučíková
Italské jednohubky

Autorka následovala svého českého manžela do Itálie bez jazykových znalostí a se dvěma malými dětmi. Z plánovaných pěti let se stalo dvanáct, Martě se narodilo třetí dítě a na svérázný italský život v horách reaguje psaním. Pobaví historkami o nakupování, vaření, soužití se sousedy, rodinném životě. S humorem, nadhledem a ironií se vyrovnává se vzdáleností od rodné země.

Mladá fronta


8. Miroslav Macek
Saturnin se vrací

Volné pokračování klasického humoristického románu oživuje postavu výjimečného a osobitého sluhy Saturnina. S ním slaví návrat oblíbení hrdinové - dědeček s psím kamarádem Neronem, teta Kateřina a její poučná přísloví, rozmazlený Milouš, filozofující doktor Vlach. A co podnikavý strýc František, nový manžel tety Kateřiny? Zažijte další nepředvídatelné léto u dědečka!

XYZ


9. Mann Jindřich
Lední medvěd

Tři krátké novely o touze, zradě, lásce, pomstě a nečekaných souvislostech, ve kterých se splétají autobiografické prvky, snové vize a historické události dvacátého století. Neuvěřitelné příběhy se odehrávají v Praze, v rozděleném Berlíně, na karibském ostrově i v malé cínové kuličce…

Labyrint


10. Miloš Mencler, Pavel Čech
Štěstí najdeš na Prýglu

Různorodá sbírka pohádek, pověstí, povídek a příběhů, jimž dodává jednotnost i osobitý půvab převyprávění v brněnském hantecu: lidové pohádky, jiráskovské české pověsti, úryvek z Rychlých šípů, příhody z minulosti nebo o povídky ryze současné. Knihu doprovázejí ilustrace renomovaného výtvarníka Pavla Čecha.

Sursum


11. René Melichar
Blb na výletě

Spisovatel, kameraman a blogger se sebeironickým nadhledem, vtipným rýpnutím i lidským pochopením odhaluje záludnosti mezilidských a rodinných vztahů. Rodinka skládající se z výkonné manželky, dvou dětí a plešatého nešikovného pána prožívá všednodenní dobrodružství a také se společně vydává na cestu do Vídně. Nedá se říci, že by cesta proběhla hladce a elegantně.

Brána


12. Marcela Mlynářová
Rozcouraná duše

Humorné cestovatelské zážitky aktivní dámy "vyššího středního věku". Energická hrdinka, odmítající nálepku starší důchodkyně, úsměvně a sebeironicky popisuje svá putování po zahraničí i tuzemsku. Autorka znovu neúnavně radí, jak s nadhledem a elegancí vyzrát na přibývající léta. Stačí život "neodžívat, ale prožívat."

Brána


13. Lukáš Pavlásek
Ajťák vrací úder

Pokračování úspěšné knihy Z deníku ajťáka. Náš hrdina vyleze ze své ajťárny a vydá se do normálního světa, podlehne kouzlu televizní zábavy, pojede na vodu a rockový festival, osudově se zamiluje a naváže vztah rovnou se dvěma ženami najednou. Jak dopadne jeho střet s běžnou realitou? Ustojí to bez následků, nebo zjistí, že být normálním člověkem není pro něj?

Vládce všech galaxií


14. Richard Polzer
Jen jediné přání

Spisovatel, fotograf, cestovatel, letec a lékař má dar naslouchat lidem. Jejich zážitky dovedně přetaví v barevnou mozaiku nevšedních historek všedního dne. Čtenáře zavede tentokrát do lékařského prostředí, které důvěrně zná, a přesvědčí je, že i v nemocničním pokoji nebo ordinaci, které spojujeme s obavou, bolestí a mnohdy zármutkem, se často vyklube i úsměvný příběh.

Laguna


15. Karolína Rellig
Báááječná dovolená

Dovolená může být krásná, slunná, deštivá, ale taky společná. Už jste něco podobného zažili? A že to bylo bezva? Možná u vás. Může to ale dopadnout i vražedně, hlavně když se na společné dovolené dohodnou bezdětný manželský pár, rodina s desetiletým ďáblíkem a puberťačkou a dva důchodci. O infarktové situace pak není nouze. Ale jak známo, cizí neštěstí potěší! Cizí neštěstí uzdravuje! Svět bude opět krásný!

Jonathan Livingston


16. Jan Růžička
Jednou na ty nohy

Zápisky z domácích luhů, hájů a kasáren… většinou o tom, že běhat se dá všude. Víte, že švestky a banány si můžete obléct? Že bagrem se dá najíst? Že z tkaniček můžete vyrobit most a nákladní Pragovku naučit číst noviny? Pokud ano, máte za sebou základní vojenskou službu… Než se hrdina knížky probije k civilu, čeká ho kaskáda nečekaných, ale humorných situací, kterým nasadí korunu sázka s kolegy z družstva: Vo co, vole, že tady natrénuju na maraton?!

Mladá fronta



17. Martin Úbl, Jan Kolomičenko
Neuvěřitelné příhody z hor

Co se stane, když expedici vede gumové kuře? Jaké jsou typické sny na treku? Jak to dopadá, když chlapec vezme svoji přítelkyni na 14 dní mimo civilizaci? Zdálo by se, že se úsměvné příběhy z této knihy se odehrávají v čistě horském prostředí. Napsal je však život o životě každého z nás. Jako i v životě, tak i na horách zdoláváte vrcholy i pády, ale s partou kamarádů jde všechno líp.

CPress


18. Miloslav Uličný
Příhody a nehody Jaroše Konečníka

Padesát povídek zabírá časové pásmo autorova života od dětství (konec 2. světové války) po současnost. Jeho životní zkušenosti se promítají do osudů protagonisty Jaroše Konečného, zvaného přáteli i nepřáteli Konečník. Prochází dobově typickými a osobitě specifickými situacemi, leckdy absurdně komickými; vždy ale vycházejí z reality, na jejíž paradoxy žádná imaginace nestačí.

Nová vlna


19. Jan Váchal
URNATOUR Pohřební cestovka

Touláte se po hřbitovech, spřátelíte se s hrobníkem, získáte bydlení ve starém činžáku a najdete si krásnou, lehce zmatenou holku. Než se rozkoukáte, máte pohřební cestovku a vozíte nebožtíky na dovolenou. Proč neposlat své blízké zesnulé na dovolenou? Zpopelnění nebožtíci v urnách jsou klidní a trpěliví zákazníci, s jejich ještě žijícími příbuznými lze zažít neuvěřitelné historky.

PENROUS


20. Karel Veselý
Bomba Funk

Mystifikační surreálná groteska vypráví o síle hudby překračující všechny ideologie. Na konci komunismu nechal sestavit prezident Gustáv Husák funkovou kapelu. Pod rukama svazáka Jiřího vyroste skupina Funky Leninz: má ryčnými, optimistickými písněmi znovu zažehnout ducha revoluce. Hvězdná kapela sestavená z nejvíce funky osobností československé kultury a sportu se však musí potýkat s překážkami, které jí do cesty staví generální tajemník Miloš Jakeš.

BIGGBOSS



21. Ivana Vostřáková
Vysmátá veverka aneb Přízrak krásné modelky

Závěrečný díl trilogie odstartované knihou Vysmátá koza aneb Přízrak krásné modelky, která v roce 2015 obdržela Cenu Miloslava Švandrlíka pro nejlepší humoristickou knihu. Její hrdinka Laura se s pomocí přátel z obou světů vrací do života, ale zlo je záludné a číhá na svoji příležitost. Smrtelné nebezpečí hrozí Lauře i její velké lásce Radimovi. Nikdo netuší, z které strany dopadne další úder.

I+D Design


22. František Všetička
Kuděj - krása kuráže

Prozaická pocta Zdeňku Matěji Kudějovi, spisovateli z bohémského okruhu Jaroslava Haška. Spontánní zajímavé příběhy z Kudějova života ilustrují jeho extravagantní složitý život. Ve vyprávění vystupují i další postavy českého kulturního světa: Jaroslav Hašek, malíř Jaroslav Panuška, polárník Jan Eskymo Welzel, Bob Hurikán a další.

Václav Lukeš
 

Poručíme větru, dešti

26. července 2018 v 15:36 | Jindřich Malšínský |  Ukázky z tvorby
Dnes se na návsi z otevřených oken valí oblaka dýmu z cigaret a štamgasti po několika panácích si začali notovat o červené růžičce. Potom přitvrdili a nakonec ve stoje, někteří dokonce na lavicích s půllitrem v ruce hřměli: "Já jsem malej kominíček, šupsajdá, svého mistra pomocníček, šupsajdá…", a při poslední sloce: "Jémináčku, to byl komín, šupsajdá, zarostlej byl jako les, šupsajdá…," to hospoda hřměla v základech a Libuše se Šimonem, který jí sem tam po práci v šenku pomáhal, nestačili točit pěnivý mok, průzračné barvy a neodolatelné chuti.
Koncem května roku šestačtyřicátého, při písničce "Jede formánek po světě" vstal Benda, rukou načatou píseň utnul a zahulákal: "Republice více práce, to je naše agitace. Volte komunisty-číslo jedna!"
Odpovědí mu bylo: "Kdo volí jedna, je blbej jak bedna."
Do toho zaskřehotal Mráček: "Národní socialisti, vám práci zajistí."
"Jdi do prdele!" ozval se Machovec z vedlejší vsi, který byl tady navštívit provdanou sestru.
"V jednom šiku jdem, voliti socdem!"
A pak začala mela. Kdo měl ruce, ten se pral. Libuška se dívala na tu spoušť, potom se pokřižovala a běžela na chodbu pootočit pojistkami. Rázem byl klid.

Druhý den visel na dveřích hospody nápis psaný hůlkovým písmem: JEN PRO SLUŠNÉ HOSTY.
Přicházející se zastavili, podívali se jeden na druhého, a když se navzájem ujistili, že jsou slušní lidé, vstoupili.
Volby se konaly poslední neděli v květnu. Volební kampaň začala ve vsi už na začátku měsíce. Nebylo zdi, aby na ní jeden den nevisely letáky jedné strany, druhý den byly strhané, počmárané a neumělým písmem připsáno: TY NEVOLTE, TO SOU IDYOTI!
V hospodě měli schůzi lidovci a komunisti jim pod okny zpívali Internacionálu. Když schůzovali rudí, národní socialisti sborově deklamovali: "Žvanit, to je vaše práce! To je vaše agitace!"
Nakonec přece jen volby vyhráli komunisti. V obci se hovořilo o volbě zastupitelstva a o tom, kdo by měl být starostou. Za komunisty kandidoval Benda, známý nemakačenko, za lidovce kostelník Jakubec. Ve vsi se o něm říkalo, že je držgrešle. Ministranti ho viděli, jak z kasiček a pytlíku, do kterého věřící dávali při bohoslužbě sem tam nějakou korunku, se o to v zákristii poctivě dělil s Pánem Bohem.
Sociální demokrati navrhli Mikuláše Brichcína, písmáka a místního kronikáře, člověka uvážlivého, ke kterému se vesničané s důvěrou obraceli s vyřizováním úředních záležitostí. Koho zvolit za národní socialisty? Toť otázka! V úvahu připadal Mráček. Ten rozuměl všemu a ničemu. Proti byla jeho žena. Ten? Ten není k ničemu ani v posteli, natož v politice! Ostatní chlapi chápavě s Mráčkovou souhlasili. Nakonec si někdo vzpomněl na Šimona Krahulíka. Jeho táta dělal léta starostu, tak mu může poradit. Šimon se tomu bránil zuby nehty, ale nakonec se dal po hovoru s otcem přece jen přemluvit.
"To máš těžký," otec si zapálil fajfku, zatáhl, aby se ujistil, že je vše v pořádku, pak znovu škrtl, popotáhl a pokračoval, "dnes je jiná doba. Říkávám, že politika je svinstvo, ale kdo ho dělá? Ty, co jsme zvolili. Myslím, že bys byl dobrý starosta. Na statku pracuje polovina vesnice, především ženské, a ty mají, i když se to nezdá, v obci rozhodující slovo. Umíš jednat s lidma, peníze zbytečně nerozhazuješ, dovedeš práci naplánovat a jdeš rovně bez vytáček a postranních úmyslů za svým cílem."

Od božího rána vyhrávala pod lípou harmonika, trumpeta a buben Kmochovy písničky. Ženy v nažehleném šátku, upnuté haleně a sukni pod kolena, v podpaždí modlitební knížku, muži v klobouku, tmavém obleku, bílé naškrobené košili a ledabyle uvázanou vázankou s černými puntíky si pevným krokem vykračovali k hospodě.
U vchodu se museli prokázat platným osobním dokladem, pan řídící jim vydal volební lístek a těm, co nevěděli, jak s ním naložit, poradil. Po sečtení hlasů vyhráli komunisti, ale při první schůzi poslanci zvolili za starostu Krahulíka. To dopálilo Bendu k nepříčetnosti. Bouchl rukou do stolu, a aniž by požádal o slovo, zvolal: "Tak na tohle se vyseru. Vyhráli komunisti a předsedou národního výboru byl zvolen Krahulík!"
V tu chvíli bylo v místnosti ticho jako v kostele. Zraky všech byly upřeny na předsedajícího, nejstaršího z poslanců Mikuláše Brichcína. Ten mlčel, na jeho strnulé tváři nebylo vidět nejmenší citové pohnutí. To ticho se zdálo nekonečné. Náhle, z ničeho nic vstal, ukázal na dveře a zařval: "Ven!"
"Tak tohle vás bude mrzet!" zvolal Benda a práskl dveřmi, až ze zdi opadala omítka.
Ráno ho ženské na návsi zdvořile pozdravily: "Dobré ránko, pane starosto! Jak jste se vyspinkal?"
Benda se zastavil, zavrávoral, přidržel se jednoho z kumpánů, kteří ho doprovázeli, a pohrozil zatknutou pěstí směrem k hospodě: "Tohle jim tak snadno neprojde! A nebude to dlouho trvat! Až budeme u moci, budou se třást jako osiky. Budeme to my, co poručíme větru, dešti, aby je smetl na věčné časy z povrchu této planety!" odplivl si a falešným hlasem za doprovodu svých přítel zahulákal: "Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod. Internacionála je zítřka lidský rod."

Na první schůzi rady se Benda po zahájení přihlásil o slovo a důrazně požádal Brichcína o omluvu.
"To bylo prvně a naposled, soudruhu, co jste na mě řval a vykázal mě, jakožto právoplatně zvoleného poslance národního výboru ze schůze."
Mikuláš Brichcín s klidnou tváří odpověděl: "To bude, soudruhu, nějaký omyl. Pokud se pamatuji, tak jsem ze schůze vyhodil nějaké hovado, co sem zabloudilo a chtělo tu vykonat svou tělesnou potřebu."
Předseda Krahulík se pousmál a požádal o klid. "Sešli jsme se, abychom našli společnou cestu k lepšímu životu nás všech. Už dost bylo válek, utrpení, hladu, bídy a zbytečně prolité krve. Nechme stranou žabomyších válek. Musíme všichni společně táhnout káru jedním směrem a ne jeden hot a druhý čehý. To by nebylo k ničemu.

Ukázka z knihy Na křídlech andělů.

Bohumil Ždichynec a jeho Hranatej svět

20. července 2018 v 8:21 | PhDr. Olga Nytrová |  Nové knihy a recenze

"Rozumím rozměru, který mě přesahuje?" klade si zásadní otázku MUDr. Bohumil Ždichynec, tato všestranná osobnost. Kapitální otázka týkající se transcendentna se propojuje s kritickým myšlením vědce a originálního myslitele, člověka zralého, zkušeného a což je v dnešní zpovrchnělé době dost vzácné: člověka moudrého. Snoubí se v něm vědecká důkladnost lékaře internisty, který má hluboké znalosti přírodních věd, zajímá ho kosmos a je doma i v humanitních vědách: v historii, filosofii i teologii. Jde o zkušeného prozaika, esejistu a v neposlední řadě originálního básníka. Paleta jeho vjemů, dojmů a originálních vhledů tvoří v knize ucelenou koláž, okouzlující lyrické momenty plné citu a empatie se střídají se sebereflexí, vědecký pohled vstupuje do poetických událostí jako jiný úhel poznání. Je tu přítomna specifická hutnost, obsažnost a hloubka, nečekané prolínání různých dimenzí.

Celek básní je citlivě doplněn útržky z deníků, které prozrazují například autorovy umělecké zážitky v galeriích, jeho velký cit pro sepětí vědy a umění: "Obdivuji oživenou zkamenělinu ze sbírek Senkenberg ve Frankfurtu, dílo vědců-paleontologů a umělce Boba Nichollse, započaté jednoduchými kresbami a finalizující impozantním modelem dinosaura v životní velikosti a s velkou hranatou hlavou. Skutečnost navrácená do minulosti?Určitě ne nepodobná principu Picassových Avignonských slečen (Les Demoiselles d'Avignon), který je považován za první obraz kubismu." V esejistické deníkové úvaze Podhoubí metafor zase autor vědoucně praví: "Vyjde-li poezie z uzavřeného kruhu okouzlení sama sebou, může reflektovat vývoj civilizace, ale i poznáváním krásy okolního světa posouvat myšlení vpřed."

Bohumil Ždichynec ve své literární tvorbě hledá nové překvapivé kontexty, nabízí řadu konotací. Během tvorby se cosi sváří v ohni svědomí, a to snad u každého tvůrce, avšak u B. Ždichynce obzvlášť silně a zasvěceně. Básnické umění je u něho i ve světle svědomí vnímáno vždy. Tento mravní imperativ je ve verších přítomen jako jemné a téměř neviditelné vlákno. Mohli bychom říci, že v B. Ždichyncovi jsou přítomny dvě bytosti, vědec uvnitř něho probouzí básníka a básník vztahuje ruku k vědci v duši autora. Struktury jejich vidění se prolínají a vzájemně umocňují, nemají myšlení vězněné předmětností.

Některý autor nás o věcech až hypnoticky přesvědčuje, jiný autor naopak obsah své mysli a svá východiska zamlžuje. O tajemství tvorby a inspirace skvěle uvažuje ruská básnířka Marina Cvetajevová. "Stav tvořivosti je stavem omámení. Než začal - utkvělá myšlenka, než skončil posedlost," naznačuje a pokračuje dále: "Cosi, kdosi se do tebe vtěluje, tvá ruka je povolána - vyslovit nikoli tebe, ale onoho. Kdo je on? To, co skrze tebe chce být." Z pláště tajuplného omámení se vyloupnou metafory. Básnické obrazy padají jako jemný déšť - dotýkají se nedotknutelna i dotknutelna. Metafora stojí jednou nohou ve světě a druhou mimo svět, mimo tuto planetu. Stav tvořivosti je vskutku tajemstvím. Básník hledá i různé jednorázové aspekty pravdy. Cvetajevová praví: "Zkrátka vpich do srdce Věčnosti."

Také v hutné básnické sbírce Hranatej svět nacházíme metafory, které berou za srdce. Bohumil Ždichynec je schopen vnímat dávné hodnoty v novém nasvícení a pravdivém uchopení. Vybrala jsem pro vás ukázky z oblasti mně blízké: "Zhasly v nás jesličky, / Vánoce jsou zase pryč." Básník zde ví, že jiskru Vánoc bychom si v sobě měli zachovávat po celý rok, nedovolit, aby v našem nitru jesličky zhasly. A spřízněně v básni Předsevzetí (Jakápak prométheovská úprava / genomu! - / Hledejme světlo / betlémské hvězdy v sobě.) tuší, že prométheovský přístup není všechno, že hlubším impulzem pro naše životy a bytí je hledání betlémské hvězdy a jejího světla v duši.

Při čtení zmíněných veršů si uvědomujeme, že archetypálním biblickým dějům, jako byly výše uvedené, nebo jaké představuje následující "obraz potopy" v básni Kouzlo okamžiku, dává básník prostor v originálním uchopení: V oceánu vod nade mnou pluje / ztracená archa Noemova, / zjevila se v převrácené duze.



Na závěr jsem vybrala z této působivé sbírky několik ukázek básní, zabývajících se naléhavými problémy, jež silně oslovují i mne.



Civilizace

Přemalovaný obraz gorilí mlhy
se vzestupy a pády, které mrazí,
co splníš, to splň, v tom kouzlo žití.
Spamy nelásky internetem sviští,
oslové v relativistické korektnosti
ohmatávají digitální hrany
virtuálního štěstí, mísí memy
s iluzí života, lásky a smrti.

Na místě Babylonu tisknu tlačítko myši
účasten interaktivní hry, zda a jak žít
či zemřít pro pravdu,
a nestačím se této hře divit.


Jak výstižně zde zaznívá v metafoře "internetem sviští spamy nelásky" fakt, že dnešní technika není jen pomocníkem, ale může také devastovat náš vztah k hodnotám. Nevede pouze k dobru a ctnostem, ale dokáže šířit i zlo.


Jákobův žebřík

S pokorou klečím před životem,
abych v samodruhé chvíli spatřil
příčinu toho, co se mi daří i nedaří,
spravedlivého sestupujícího z nebe.
V letokruzích dávného olivovníku
slovo smlouvy duní z Getsemanu.
Hořící keř na hoře Sinaj
dosahuje v Nevadské poušti jasu,
vnikajícímu do morku kostí
v desateru darovaného snu.
Ani kvark nicotou nepropadne,
světové strany zejí prázdnotou.
V jediném genu slepě plynu
se zraněnou duší chromozomů,
v prorockém podobenství víry
jak na tomhle světě křestně žít.


Bohumil Ždichynec má senzorium pro prorocká podobenství víry a jeho svědomí se ptá, jak žít křesťansky, co je naplněním našeho údělu, co je požehnané a jakým způsobem vnímat svoji odpovědnost vůči Bohu i vůči bližnímu. To jsou otázky, které nelze vynechat, obejít, ignorovat.


Jedenácté září

V buši se sloni obřadně dotýkají kostí předků
vybělených sluncem, citlivými choboty nasávají
memy Kristových ran, než se rozejdou.
I planetární rodiny lidí tak činí.
Obrať nevěřícný pohled Didimosi, řečený Dvojče,
k žhavému popelu!

...


V ozvucích na teroristický útok, který zničil Světové obchodní centrum, básník prožívá empaticky bolesti a selhání lidského světa, zřetelnou křížovou cestu a naději, která se skrývá v duchovní vyzrálosti těch, kdo žijí v plné odpovědnosti za naplnění svého poslání a dokážou pomáhat našemu světu se soustředěným vnímáním pomoci shůry.

Přeji souboru básní ve sbírce nazvané Hranatej svět, aby oslovoval citlivé a odpovědné duše. Dotkl se hledajících, inspiroval je, posiloval etické cítění a radost z krásy, nedílné součásti života.
 


Co víte a nevíte o Československu

16. července 2018 v 12:51 | Hanka Hosnedlová |  Nové knihy a recenze

Kniha Nesamozřejmé Československo (1918-1992), kterou vydalo nakladatelství Brána, je jedním z literárních počinů zaměřených ke stému výročí česko(slovenské) státnosti. A nutno dodat, že počinem skutečně důstojným a z literárního hlediska i náročným. Publikace, která čtenáře provádí historickými mezníky ve vytyčeném období od roku vzniku samostatného Československa až do rozdělení republiky na dva státní celky, čítá totiž více než 350 stran, plných dokumentovaných faktů.

Přesto se nejedná o suchý výčet dat a událostí, ale čtivým způsobem zpracovanou historii, která se niterně dotýká každého z nás. Bauer začíná vyhlášením samostatného státu Čechů a Slováků po skončení první světové války a všímá si všech politických i společenských aspektů, které provázejí nejen tuto slavnou událost, ale i veškeré další mezníky v dějinách našich národů. Pro podrobnějšímu vysvětlení příčin a dopadů jednotlivých aktuálních dění využívá i líčení ekonomické situace v daném období a řady dalších detailů, které konkrétní dobu přibližují z různých úhlů, ale hlavně vzájemných souvislostí. Ačkoliv jste o většině těchto událostí již slyšeli a četli, anebo je i prožívali, najednou vám díky autorově širokému záběru a propojení vyvstávají v úplně novém světle. Ať už se jedná o události datované dobou první republiky a postavení státu v evropském i světovém dění, či o kroky, které vedly k podpisu Mnichovské dohody, následné německé okupaci, ale také ke druhé světové válce, anebo o historické mezníky válečné včetně Pražského a Slovenského národního povstání. Popisuje v konkrétních údajích i poválečnou euforii a komunistický puč v únoru 1948, jakož i jeho následné dopady na vývoj země. Nevyhýbá se ani problematice politických procesů padesátých let, stejně jako po Pražském jaru následujícímu vstupu spojeneckých armád a navazujícím událostem. Přes dobu normalizace se Bauer propracuje až k pádu reálného socialismu v listopadu 1989 a nástupu nového společenského řádu, až k rozdělení Československé republiky na dva samostatné státy.

Knihu doprovází příloha dokumentárních fotografií a slovník politických osobností, působících v knihou sledovaném období. Pro mnohé čtenáře bude jistě zajímavý i přehledný seznam našich prezidentů a předsedů vlád s datovými údaji jejich působení a velice cenným je i stručný přehled dějin Československa v rozmezí vytyčených roků. Myslím, že tato publikace by neměla chybět v knihovničce nikoho, kdo se zajímá o novodobé dějiny své země.


Za básníkem Augustinem Skýpalou

11. července 2018 v 18:20 | Lydie Romanská |  Aktuality

Posledního červnového dne odešel ve věku devadesáti sedmi let básník a spisovatel Augustin Skýpala (*22. 11. 1920 v Jarcové u Valašského Meziříčí - †30. 6. 2018 v Praze), člen Obce spisovatelů ČR i Českého centra mezinárodního PEN klubu.

Jeho poslední větší publikací byla účast ve sborníku Duše plné slov, který OSČR vydala v loňském roce. Spolu s básnířkou Karlou Erbovou prozíravěvybral do almanachu verše, jež alespoň náznakem představily celou jeho básnickou tvorbu: skladbu Podzim s Diogenem, která byla v roce 1969 rozmetána a vyšla až v rozsáhlém výboru Nebe pro pěší(1994), samostatně teprve v roce 2006, a ze svých dalších knih: z výboruveršů z let 1939-1993 Město-můj getsemanský sad (1995), ze soukromého tisku Konec sezóny s jojem (1968),který byl připomenutím básníkovy tvorby po předchozím mnohaletém odmlčení, a z bibliofilské sbírky Z mého zvěrokruhu (2000). Básník má také tvorbu pro děti a publicistickou prózu.

Ráda ocituji verše nadepsané V zázračné chvíli bytí z výboruMěsto-můj Getsemanský sad: Živote lásko Obrovské sladkovodní moře s bezpečným mělkým dnem / dej nám jít po tvých dunách s hlavou nad hladinou / Delfíni andělé moře půjčte nám oblou a hladkou radost hravosti / učte nás hbitě unikat žraločí tlamě smrti…

Neunikl, neunikne z nás nikdo. Víme to a vždy nás uchvácení smrtí člověka blízkého, dobrého, zarmoutí.

Augustin má kořeny na Valašsku, a přestože žil od padesátých let v Praze, byl dlouholetým členem spisovatelské organizace v Ostravě. Mimo jiné publikoval v ostravském Červeném květu, znal dobře ostravské poměry, je to znát z dopisů, které jsme si psali, bystře viděl, přesně charakterizoval, nebál se přísně kriticky soudit a taky radit; pomohlo mi to, když jsem léta vedla ostravské středisko spisovatelů, kam už nedojížděl.

Jako člen redakční rady spolupracoval na konci devadesátých let s Alternativou (Nova), literárním časopisem, který řídil v Opavě doc. dr. Drahomír Šajtar za pomoci Nadace Leopolda Vrly, jehož Cenou byl Augustin Skýpala v roce 1995 oceněn.

Augustin se do poslední chvíle svého dlouhého života zajímal o poezii, o nové sbírky veršů soudobých básníků, zvláště těch, které po celý život sledoval. Delší dobu už nevycházel z domu, ale psal dopisy, přestože bylo znát, že mu psaní dělá potíže. V dopisech byl osobní, nikdy ne povrchní, rád přijal opodstatněnou opozici, odpovídal vlastnoručně, a to nejen mně, psaly mu mnohé básnířky, navštěvovaly ho, pomáhaly. Byl to člověk nekonfliktní, jemný, byl to básník originálního vidění a širokého rozhledu.

Nezbývá než se rozloučit s jeho tělesností, zařadit jeho dílo na viditelné místo v našich knihovnách a ve chvílích hladu po lidskosti v poezii s hlubokou úctou sahat pojeho smysluplných, objevných verších.

Lydie Romanská


Foto z Magazínu Richarda Sobotky - Oko Beskyd.

Slova mají křídla...

11. července 2018 v 18:13 | --- |  Pozvánky

Kabaret Ogden Nash

11. července 2018 v 18:11 | --- |  Pozvánky

Vyšel časopis JčKOS Literární fórum

20. června 2018 v 21:12 | Fanda :-) Tylšar |  Aktuality

Vážení a milí čtenáři!

Připravili jsme pro vás další vydání časopisu Literární fórum.

Je to již dvacet šest století od doby, kdy římský filozof Seneca napsal:
"Nic na světě nám nepatří, jenom čas."
A jak se stále přesvědčujeme, jeho slova jsou nadčasová…

Čas si plyne, a my se často nestačíme ani divit, jak rychle. Věřili byste, že náš časopis vydáváme již šestnáct roků?
Nebo že literární soutěž Jihočeská žabka má již čtrnáctého vítěze?

Také se říká, že čas jsou peníze.
Je to pravda. Přesto se ale i v dnešní uspěchané době najdou lidé, kteří jsou ochotni věnovat svůj čas zdarma pro dobrou věc. Například pro přípravu literárních akcí či tohoto vydání. Desítky hodin stráví nad soutěžními pracemi v roli porotců, sepisují články, rozhovory, shánějí ilustrace, dělají korektury, sazbu… A to vše zcela nezištně.

A právě díky nim si nyní můžete přečíst, co nového se událo za poslední období na poli jihočeské literatury,
seznámit se s literárními osobnosti nebo s nově vydanými knihami. Nesmím také zapomenout na všechny autory, kteří věnovali svůj čas tomu, aby napsali své knihy, povídky či básně, kterých máme dnes mimořádně velikou porci. A své práce nám samozřejmě věnovali k otisknutí bez nároku na honorář. Ti všichni si zaslouží obdiv a poděkování.

Věřím, že si na ně při čtení vzpomenete. Věřím i tomu, že si na čtení uděláte čas. Ze všeho nejvíc ale věřím tomu, že takto strávený čas pro vás bude časem příjemným.

František Tylšar
šéfredaktor

Chcete-li si časopis přečíst či stáhnout do svého zařízení stačí kliknout zde nebo na obrázek obálky:


STRACH A HRŮZA

16. června 2018 v 10:26 | Ladislav B e r a n |  Ukázky z tvorby

Když přivezli poručík Studnička a poručík Mach na píseckou kriminálku známou zlodějskou firmu Čendu Petrželu, kterého už dobře měsíc podezřívali z vloupání do bytů na sídlišti Portyč a Za Kapličkou, oba dobře věděli, že to nebude, tak jako v minulosti, na ukecanou. Skoro padesátiletý recidivista Petržela měl už pár let odsezeno po různých kriminálech v republice a ani po Havlově amnestii, kdy dostal šanci začít nový život, nemohl bez zlodějny být a píseckou kriminálku pořádně zlobil. Za minulého režimu si odseděl za vloupání do bytů dvanáct let a hned po "sametové" revoluci v roce devadesát dva se podíval do věznice Vinařice znovu. Tentokrát to nebylo za byty, ale za vloupání do garáže, kde si tu s několika kumpány pomohl nejen k cigaretám, ale taky ke třem letům ve výkonu trestu. Podnikatel Mazánek podcenil píseckou galerku a nedal si na dveře k fabce ještě další zámek. A protože byl Čenda známý šmat na odemykání zámku značky Fab planžetou, oslovili Petrželu dva mladíci, s nimž se pravidelně setkával v hospodě U Jiřího z Poděbrad, kam chodil hrát karty, a Petržela v tu ránu zapomněl na dobré vychování a vidina bezpracného zisku, kdy si vydělal za několik vteřin pět tisíc a deset kartonů cigaret, ho zlákala natolik, že do toho rizikového podniku s nimi šel. Po odpykání trestu si ty Vinařice zopakoval třikrát, to už v tom byly zase byty, a třetí červencovou středu v roce dva tisíce pět skončil v kanceláři na známé přiznávací U Studničků, kde to znal jako doma. Jen co si Petržela zapálil startku, mile se pousmál na oba majetkáře.

"Tak co, pánové, bude dneska škládlení? Copak jste na Čendu, kterej je čistej jako lilie, tentokrát vyhrabali? Hlavně na mě nechoďte s těma vykradejnma kvartýrama, v těch fakt nejedu, a to by mě fakt urazilo," začal si Petržela mnout lalůček pravého ucha, což byla u něho známka toho, že neví na čem je.

"O škládlení, Čendo, rozhodně dneska nepůjde. Je konec srandy. My se opravdu domníváme, že v těch kvartýrech na Portyči a Za Kapličkou máš prsty," začal si Studnička pomalu nacpávat velkou dýmku, protože věděl, že to posezení nějakou dobu bude trvat.

"Jo tak, vy se domníváte? Mě ta vaše dojmologie, pane Studnička, ale vůbec nebaví. Udělá vám, pánové, radost, když řeknu, že prohrát s píseckou kriminálkou není žádná hanba?"

"Čendo, neznáme se tejden, ale za tenhle komplimet si nás fakt nekoupíš. To nemluvím o tom, ty srandisto, že to nemyslíš vážně. Udělat během chvilky čtyři fabky na patře, to je pro tebe, Čendo, sranda. To už jsi nám párkrát dokázal. Jsi, Čendo, šmátek na planžety, to my víme," zapálil si Studnička dýmku a kývl Machovi na kafe, o které si řekl i Petržela.

"Tímhle si zase, pane Studnička, nekoupíte vy mě. To, že se kolem mě už nějakou dobu točíte a sháníte na mě drby, to už jsem si zjistil. Ty doby, když jsem tady sed a vyžvanil jsem na sebe nejen svoji matku za svobodna, ale i to co jsem udělal, ty jsou dávno pryč. Jestli máte na mě broky, tak to dejte na stůl, jinak se zvedám a odcházím. Beru to tady jako první kolo a rád si počkám U Jiříka z Poděbrad na druhý. V těch bytech nejedu a hledejte dál. Nejsem v Písku jedinej, kdo to umí s planžetou. Každej druhej, kdo se vrátí z basy, se vytahuje tím, že se to tam naučil. Já jsem skončil, pánové!" típl Petržela cigaretu do popelníku a zvedl se ze židle.

"Dost jste mě oba zklamali. Neslyšel jsem od vás, že jen si tu sednu na židli, je na mně vidět, že na sebe něco vím. Můžu jít?" podíval se Petržela na Studničku.

"Můžeš. Ber to tak, Čendo, že to druhý kolo přijde brzo," odpověděl na to Petrželovi Studnička.

"Může bejt, pánové, už se na něj těším. Kde mě najdete, oba dobře víte, ale tady jste tentokrát úplně vedle," odešel Petržela z kanceláře s Machem, který, když se vrátil a sedl si za stůl, jen tak mimochodem prohodil.

"Tak je to jedna nula pro Čendu. Ty si fakt, Studno, myslíš, že má Čenda prsty v těch bytech? Mně připadalo, že si je dost jistej v kramflecích. Dneska sehnat dvacet tisíc není problém. Kam se podíváš, všude ti nabízejí rychlou půjčku."

"Že je to Čenda, o tom jsem dokonce přesvědčenej. To, že nám padne kolem krku, jsem nečekal. Byl jsem zvědavej na to, jak bude reagovat a co z něho vypadne. Znáš ho. Když se rozčílí, tak řekne i to, co my nevíme. Je pravda, že mě tentokrát překvapil ten jeho klid. Někde k těm prachům, co jsme dali zatím z jeho útrat dohromady, přijít Čenda musel. Rozhodně je nemá od "Jiříka" z korunovýho mariáše, co tam hraje s partou důchodců," podíval se Studnička do svých záznamů, kde měl uvedeno, že přestože byl Petržela na podpoře, tak utratil během měsíce skoro dvacet tisíc.

"Je tu ještě jedna verze, která mě teď napadla. Že na ty byty nechodí Čenda sám. Na to bych si i po dnešku vsadil. Do tý vykradený garáže s cigárama taky nevlez. Jen ten zámek jim odemknul planžetou," sáhl Studnička do stolu pro placatici rumu a nalil si kalíšek.

"Kurva, kdyby byla z místa aspoň jedna slušná datkylka! Pachovek máme všude hafo, z těch nám Čenda utek, ale koho dalšího na ně natipovat? Dopoledne stráví Čenda doma u bedny a k večeru vyrazí na karty."

"Jo. To říká ten jeho soused šedá brada, protože od něho přes zeď slyší televizi. To ještě ale neznamená, že je Čenda dopoledne, když jsou dělaný ty byty, doma. Jestli sis tak jistej v kramflekách, proč nezaložíš na Čendu kriminální spis, aby ho mohla povodit sledovačka? Nedávno si pořídil Nokii, číslo mobilu máme, můžou se na něj hodit i "uši". Kdyby nic jinýho, budeme mít, pokud máš dojem, že Čenda v těch bytech nejede sám, jeho styky. Škoda na těch bytech už se šplhá ke čtvrtýmu odstavci, Karas ti na to půjde."

"O tom už jsem taky uvažoval, ale ještě nějakou dobu počkám. Teď se pověsila na Čendu naše dobrá známá Dáša Pudilů. Asi zavětřila u Čendy prachy. Ta nám má co vracet. Třeba z ní něco zajímavýho vypadne."

"Pudilka? Ta si u Čendy, kterej je přihřátej, kromě nějakýho piva nebo frťana u "Jiříka" ani nevrzne. Tahle navoněná chodící živá mrtvola, ze který budou za chvíli chodit jen ty její extravagantní šaty, ta je žhavá na hodně divokou postel. Ta Čendu do postele nedostane. Proč myslíš, že od Čendy Apolena utekla?" otevřel Mach šuple u stolu a začal se v něm hrabat.

"Po třetí base Čendovi zachutnali kluci, a když to Apolena zjistila, tak mu prchla do Milevska. Na Pudilku bych, Studno, moc nesázel," vytáhl Mach ze stolu Blesk a začal v něm hledat křížovku.

"Ta verze, že Čenda ty byty jen odemkne a zmizí, ta se mi, Studno, docela zamlouvá, protože on je to pěknej vychcánek, ale víc bych fakt věřil na ten kriminální spis. Stačí říct. Sednu k počítači a ráno to má Karas na stole k podpisu," lákal Mach Stundičku na založení kriminálního spisu, kdy je možno použít se souhlasem soudce operativní prostředky, jako je sledování osob a odposlech. Ale Studnička měl svoji hlavu a odmítl to s tím, že to, co na Čendu Petrželu zatím mají, je sakra málo a na nějaký jeho dojmy mu žádný soudce povolení na sledování nedá ani náhodou.

Dalo se čekat, že na to, jak dopadli Studnička a Mach s Čendou Petrželou, se jich šéf kriminálky kapitán Karas co nejdřív zeptá. Zašel za nimi do kanceláře a jen co se uvelebil v křesle u Machova stolu, tak se Studničky zeptal, proč jsou oba tak zaražený.

"Čenda s váma vyběh, pánové, co? Když vidím ty vaše protáhlý ksichty, víc mi říkat nemusíte."

"Taky to bylo, šéfe, jen zahřívací kolo," odpověděl mu na to Studnička.

"Aha. Takže to bylo jedna nula pro Čendu a galerka se bude mít čím bavit," nabídl si Karas z Machových cigaret.

"Jen klid, šéfe, náš čas přijde. A až tady Čendu zase rozbrečím, tak ti to přijdu říct."

"No? Že vám ty byty Čenda hned položíl, to jsem, Studno, nečekal, ale že z kriminálky tak brzo vypadne, to taky ne. To jste toho spolu moc nenamluvili. Vykouřil cigáro a šel," zapálil si Karas marlborku a kývl Studničkovi na hltánek rumu z placatice.

"Jo, chlapci. Ty doby, kdy tady Čenda sed na tuhle židli a houkli jste na něj, aby káp božskou, že všechno víte, tak na ty můžete, pánové, už jen vzpomínat. Ne, že bych se Čendy zastával, ale když se vrátil naposled z basy a byl jsem s ním dole v recepci, tak byl z těch Vinařic dost vyhoukanej. Fakt jsem ho nepoznával."

"Čenda a vyhoukanej z basy? Ten je přece v base jako doma. Neslyšeli jsem od něj, a ne jednou: Tři roky? To tam odsedím na hajzlu."

"Bejvalo, Studno, bejvalo. Byl dole v šachtě pět hodin v závalu a už se loučil se světem. Říkal, že to byl strach a hrůza. A myslím, že nekecal. Čendovi se, pánové, už do basy fakt nechce," zvedl se Karas z křesla a popošel ke dveřím.

"Čenda není Havel, kterej si odkroutil fešáckej kriminál v knihovně na Borech. Čenda rubal uhlí, pánové! Ve Vinařicích jde muklům asi často o kejhák a on ví, že by tam zase, jako recouš, skončil," odešel Karas z kanceláře a Studnička měl o čem přemýšlet.

Přestože šéf kriminálky kapitán Karas vyslovil své pochybnosti o Čendovi Petrželovi, Studnička kolem něj neúnavně šmejdil a dál se snažil zjistit k němu nějaké konkrétní poznatky. Bohužel se k ničemu nedostal a druhé kolo s Petrželou v kanceláři U Studničků bylo v nedohlednu. Léto uteklo jako voda a v polovině září, když chřipka poslala Studničku do postele, mu kolem čtvrté odpoledne zavolal domů poručík Mach a ještě než se ho zeptal, jak bojuje s nemocí, zeptal se ho, jestli leží.

"Ležím. Ta bestie se mě nechce pustit. Bolí mě celej Studnička, pořád mám teploty a peru do sebe paraleny a vitaminy. Jestli chceš ke mně zajít, tak tě varuju, šířím kolem sebe ty kurevský bacily a čekám, že to Martu složí taky."

"Určitě nezajdu. Mám výjezd a máme dnes dopoledne na Gottwalďáku udělaný na patře tři byty, jak přes kopírák. Jsou hned v tom paneláku za Olympií a všechny jsou udělaný planžetou."

"Tak to je jasný, ty jsou Čendovo!" vypadlo okamžitě ze Studničky.

"Nejsou. Čenda leží už druhej den ve špitále na interně se zápalem plic. V noci ho tam přivezla rychlá. Bingo, co?"

"Bingo? To je v prdeli, Machouši! Neříkej mi, že ta má teorie s Čendou jde tím pádem do hajzlu?"

"V tomhle případě, Studno, určitě, protože Čenda má tentokrát neprůstřelný alibi."

"No, to se mi přitížilo. Tos mi ani neměl volat. To bude mít Karas zase navrch, o Čendovi ani nemluvím."

"To není, Studno, všechno. Byty jednak udělaný nezvykle až v posledním patře a hlavně, představ si, že všechny ty byty ten pachatel tou planžetou zase zamkl. Aspoň všichni poškození tvrdili, že když přišli domů, tak zámek normálně dvakrát odemkli. S tím jsem se ještě vůbec nesetkal. Jinak klasika, v bytech bordel a šel jenom po zlatě a po prachách. Škoda na všech bytech ani ne třicet tisíc."

"Co technik? Našel nějaký palečky?"

"Ani se neptej. Kudy chodil, všude plakal jak želva. Vzal tam pachovky, na palečky si nešáh, vypadá to, že pachatel dělal v rukavicích. Prošli jsme barák a jako vždycky. Nikdo nic neviděl a neslyšel, navíc spousta lidí v tom šestipatráku je samozřejmě v práci a barák se nezamyká. Jo, málem bych zapomněl. V půl dvanáctý tam zvonila na jednu důchodkyni ženská, chtěla otevřít a prohlásila se jako pošta. Nedalo mi to, a tak jsem zavolal na poštu. Další bingo. V tom rajónu tam chodí pošťák a ne ženská. Navíc tam chodí už kolem desátý."

"A do prdele! Čím dál tím lepší, Machouši. Že by v tý partě bytařů byla ženská?"

"Možný je všechno. V jednom tom udělaným bytě se kromě zlata ztratila i moderní bižuterie, co dneska nosí ty mladý holky. Poškozená si to přivezla z Turecka a dala nám fotky, jak je tím celá ověšená. Prej si to bezpečně pozná. Jo, a taky jí zmizel jantarový náramek a náhrdelník. Kvůli nim řvala nejvíc, protože to měla od matky, co študovala za bolševika novinařinu v Leningradu. To by mohlo ukazovat na ženskou."

"Ty, Machouši, nemáš tam pro mě nějakou zprávu, která udělá na smrt nemocnýmu radost?"

"Mám. Za dva a půl měsíce budou Vánoce. Těšíš se?"

"Milý vole! Co z tebe taky mohlo jinýho vypadnout. Co Karas?"

"Ale jo, dobrý. Jo, když se vrátil dnes z oběda od Reinerů, tak jen tak nakouk mezi dveřma do kanceláře a řek mi, abysme si srovnali U Reinerů zdejší personál. Servírka se ho zeptala, že už dlouho neviděla ty dva "knedlíkáře". To prej myslela nás dva. Karas ji hned zprdnul, že jeho podřízený nejsou žádný knedlíci, že to jsou policejní důstojníci, aby si takový poznámky odpustila, že bysme ji mohli oba dělat tátu."

"Co na to Tereza?"

"Ani se neptej. Utřela Karase jak nudli u nosu, tak jak to ona umí. Řekla mu, že děkuje, že jednoho tátu policajtem už měla, a ten od nich, když byla malá, utek."

"Takže pro nás dva, Machouši, vlastně dobrá zpráva, že nás Tereza ani jednoho za tátu nechce. Ale ty knedlíkáře jí vrátíme. To je, Machouši, stejně kvůli tobě. Osm knedlíků ke svíčkový, to už je, Machouši, opravdu nebezpečná rozežranost. S tím by ses měl fakt léčit. To už mi dost zavání rozežraným Balounem ze Švejka."

"Mně ten můj apetit nikdo jen tak nevezme. Víš, co říká náš kamarád primář Václav z chirurgie. Kluci, dokud vám to bere, tak žerte. Když pak přijde nějakej ten zdravotní průser, každý kilo dobrý. Mě tedy knedlíkář neuráží," odmlčel se Mach a hned pokračoval.

"A což takovej pan Werich. Ten říkal, kdo se omezuje, ten je omezenej. A že to byl statnej a dobře rostlej pán. Kudy chodil, tudy zdobil, a všude trousil moudra."

"Machouši, vzpamatuj se. Ty nejsi Werich a z tebe nějaký to moudro už dlouho nevypadlo. Přemejšlej, kdo z galerky by se dal natipovat na ty naše byty. Prolez se Čtverákovou pátrání, jestli někde v republice nejedou u bytů planžety, to, že pachatel po sobě ty zámky zamkne, to by mohlo bejt docela slušný vodítko. Já jdu zpátky do postele, protože se mi přitížilo. Nerad bych skončil na interně, určitě by mě dali na pokoj k Petrželovi."

Ukázka z povídky Strach a hrůza


Kam dál