Únor 2018

Prázdniny pro poezii

23. února 2018 v 15:34 | Dr. Milan Blahynka |  Nové knihy a recenze

Zatím poslední sbírka Lydie Romanské svým pojmenováním slibuje PRÁZDNINY S HENRIM (Pavel Mervart, Červený Kostelec 2017, kupodivu mimo jeho parádní Edici současné české poezie stejně jako i autorčina minulá sbírka). Jsem rád, když knížka klade svému potenciálnímu čtenáři otázku už svým titulem; když jím provokuje. Bývá tomu tak často právě u verků nejcennějších, zatímco názvy kýčů jsou pravidelně jen plané sliby.

Napřed aspoň pár slov o Henrim z nadpisu a titulní básně sbírky. Jde o Henriho Bremonda, jemuž bylo podle Šaldy "souzeno, aby se stal obhájcem poezie a mystiky v dobách koženého racionalismu a diskursivního rozumaření". Bremond byl vzděláním teolog, původem i působením na jezuitském učilišti v Aix Provensálec s velkým porozuměním pro antiku. Z jeho Kouzla Athén mluví - řečeno zase s FXŠ - "intelektuál zvídavý, pružný, empirický, plný zájmu historického, přístupný poučení". Během práce na svém hlavním devítisvazkovém díle o dějinách náboženského citu ve Francii Bremond roku 1925 svou přednáškou na veřejném plenárním zasedání Francouzské akademie pobouřil francouzský literární svět a vyvolal spory probíhající celý rok. Tato jeho přednáška Čistá poezie vyšla roku 1935 i česky jako - což je k nevíře - dosud jediná Bremondova kniha. Do Sbírky rozprav o umění ARS, redigované Bohumilem Markalousem, ji přeložil Ladislav Kratochvíl (mj. autor malé monografie o Nezvalovi) a Šalda ji opatřil úvodní studií. Právě k této knize odkazují verše Romanské, která má Henriho (ráda jmenuje lidi, které má ráda, poněkud dovoleně jen křestním jménem) "pořád za zadkem". To jeho oslovuje ("mohla bych tě milovat"), jeho se pak trochu nadrzle ptá ("ještě podáváš svátosti?") a jemu říká: "jsi brožovaný skoro bezdomovec". To jeho v podobě hodně už očteného brožovaného výtisku si přivedla do své básnické domácnosti a žije s ním: "holíš si předložky myšlenky obrazy? / neříkej / co nezní průramkem verše /…/ tomu ty rozumíš / a mně? / jenom když podám k snídani / čerstvě upečený sníh / nestačí? / tedy ho zašiju / do korunních plátků / našeho výletního autobusu."

To je v kostce "čistá poezie" v provokativně kuchyňském všednodenním pojetí Lydie Romanské. Co by tomu řekl abbé Bremond? Při svém neortodoxním přístupu k lidem, světu, poezii by spíš nebyl proti, zvlášť kdyby si mohl přečíst, jak Prázdniny s Henrim napověděla nejenom předešlá sbírka Sirka Henriho Bremonda (2016), na jejíž zadní stránce obálky se velmi primitivně tvrdí, že "manifestuje příklon autorky k teorii tzv. čisté poezie", ale už její Dopolední poetiku (1985), kde "v rybnících kastrůlků / znovu napuštěných / plavou připálené metafory". Kdybych dostal možnost nabídnout čtenářům nové vydání své Pozemské poezie, byla by tam nutně kapitola o Lydii Romanské. Její pojetí čisté poezie se mi jeví jako krystalicky čistá poezie, kterou tvrdohlavě nazývám pozemskou, pozemšťanskou. Aby se posměváčci mé knihy z roku 1977 obraceli v hrobě a dnešní strážci poezie zaručeně nadpozemské uspořádali na mne zas jednou parforsní hon.

Jen povrchní čtenář může Prázdniny s Henrim mít toliko za zdůraznění autorčina "manifestačního příklonu" k Bremondovu pojetí poezie. Protože skutečný básník umí ze slova vytěžit maximum, je třeba se podívat slovu prázdniny na zub. Co vše pozornému čtenáři říká? Je z počtu sedmnácti (!) odvozenin od adjektiva prázdný (uváděných v pátém z devíti svazků Příručního slovníku jazyka českého) a patří spolu s dalšími odvozeninami k významově nejobojetnějším českým slovům. U prázdnin se jistě přímo vnucuje

sladké nicnedělání, dolce far niente, a i to ukazuje k Bremondovi, který měl (zase cituju FXŠ) jako autor studie Dítě a život "zvláštní pochopení pro dětství a jeho svět obraznosti a intuice". Takové pochopení měl i český básník, který napsal nejenom Aničku skřítka a Slaměného Huberta, hříčku Jak se z klubíčka ježek vyklubal, pojednání Infantilní kořeny absurdních básnických příměrů a také nejlepší svou knihu prózy Dolce far niente. Pro netvořivé lidi mohou být prázdniny ovšem časem duchaprázdné nudy nebo znechucení z celodenního bytí s dávno nemilovaným partnerem, časem soukromého horroru vacui, děsu z prázdna.

Což samozřejmě není případ Prázdnin s Henrim, které nejsou ani náhodou časem nicnedělání. Zato v podvědomém či nevědomém podnájmu je v prázdninách sloveso prázdnit; to znamená jednak trávit čas bez práce, ale i vyprazdňovat, citovaný slovník uvádí k tomu významu jako příklad obrat z Jana Nerudy prázdnit kapsy. Podle kontextu to může být synonymum pro umění kapesních zlodějů, ale naopak rovněž synonymum pro vyhazování krámů, zbytečností kapsy zatěžujících. Karel Sýs svou velebásní v próze Kapsa podnikl její vyprazdňování jako fascinující těžbu ze všech pokladů své paměti. Lydie Romanská s Bremondem, z něhož si udělala svého Henriho, o prázdninách, během nichž sbírku napsala, prázdnila svou básnickou domácí dílnu, vyhazujíc z ní vše, v čem (zřejmě žel i v rýmech a pravidelných slokách) neviděla (právem? neprávem?) čistou poezii. Však také ve svých básních shazuje kůru, vytěsňuje hluk, stojíc o ticho, ze zavazadla zřejmě vyhodila vše a ponechala jen podstatné, deštník mobil a lubrikant, její kuchyně vymetla všechny žaludky a do koše odhazujeme ruce, až je básnířka jako básník Bezruč a také Wolker; ten Hostem do domu vyzýval básníka zahoď vše, básní Žebráci se přiznal, že měl mnoho zlých věcí, které dech úží: / černé šaty, límec, knihy vázané v kůži, až jednoho dne ho otevřené dveře, když od něho odešel Pánbůh s prázdnou, vytáhly bez límce a knih ven a raduje se, že nemá už žádných zlých věcí.

Prázdniny v činném dělném významu vyprazdňování jsou u Romanské osvobozováním od všeho, co tíží, škrtí, svazuje; v čem není poezie. Díky tomu je sbírka knihou poezie čisté, jakou je poezie Wolkerova a Bezručova.

Sbírka vyšla s tak decentní nenápadnou obálkou, že na knihkupeckých pultech, pokud se na ně dostane, neupoutá pozornost. Jméno autorky (a nevybíráme si knížky podle osvědčených jmen?) splývá s něžnou barvou přebalu a není téměř k přečtení, na zadní straně přebalu je právě tak téměř nečitelné laudatio Jána Tazberíka, což naštěstí není žádné neštěstí, protože objevuje, co je zcela zjevné: že sbírka Prázdniny s Henrim je sbírka čisté poezie v intencích Bremondových, aniž dodává, jak Romanská tvořivě a šíře než otec Henri ony intence chápe.


Milan Blahynka


Převzato z literární přílohy Haló novin LUKu 20. 12. 2017

Mládí a stáří

23. února 2018 v 15:14 | --- |  Pozvánky

Milí přátelé,

ve čtvrtek 1. března 2018 v 17.30 si společně užijeme v kavárně Duše v peří, U půjčovny 8, Praha 1 Deset deka štěstí, tentokrát na téma Mládí a stáří. ale jenom v případě, že přijdete.

Těšíme se na Vás!

Lojza Marhoul

Dva na lavičce

Holubi píšou po obloze
osmičky Samá nekonečna
Děda se dívá přísně stroze
Vedle něj seděla dřív slečna

Dnes je to babka stará paní
A holub spustil dolů tečku
Právě když on chtěl svojí dlaní
potěžkat pomyslnou vlečku

Ona se směje tomu fóru
My ostatní taky Ne že ne
Stařeček sahá - vedle - pro rum
Pointa?

Oba jsou z kamene!

24.6.2001

Obec spisovatelů na Knižním veletrhu Ostrava

19. února 2018 v 19:10 | Lydie Romanská |  Archiv článků

Obec spisovatelů ČR

Knižní veletrh Ostrava, výstaviště Černá louka, sobota 3. března 2018 - 10:00 hod.
čtení v rámci doprovodného programu (13:30 hod. - autogramiáda u stánku nakladatelství Kruh).

Literární legenda Ostravy, Miroslav Stoniš, autor více než dvou desítek knih, z toho především románů, např. trilogie Nad propastmi lásky a zrady (2015), dramatik a scenárista, bude číst ze svého nového rukopisu spolu s básnířkou a prozaičkou Lydií Romanskou, která loni vydala pozoruhodnou knížku veršů Prázdniny s Henrim, jež navazuje na její sbírku Sirka Henriho Bremonda z předchozího roku; obě publikace se vztahují k autorčině zájmu o tzv. "čistou poezii". Skupinu dovrší spisovatelka Jana Richterová z Opavy, autorka zatím čtyř úspěšných dílů pentalogie Zahrada, která bude prezentovat pátý díl (Hostina) této rozložité románové formy v žánru fantasy a magického realismu, jenž vyjde letos.

Recenze knihy Evy Černošové - Vypravěčka

19. února 2018 v 19:08 | František Uher |  Nové knihy a recenze
Současná značně nepřehledná situace na knižním trhu, spousta vydávaných knih, o jejichž existenci nemá čtenář tušení a k nimž se dostává spíš náhodně, neumožňuje jakékoli globálnější komplexní hodnocení úrovně současné české literatury, značně znesnadňuje a zpochybňuje každé hodnocení, neboť nelze srovnávat. To nic nemění na skutečnosti, že každá dobrá kniha potěší. Vycházejí knihy pozoruhodné, nepominutelné. Nepřehlédnutelné milníky. Nejednou spatřují světlo světa ve venkovských nebo meších pražských vydavatelstvích, jejichž produkce se netěší výraznějšímu zájmu, protože nemají dostatek prostředků na barnumskou reklamu, z jaké těží tituly, bez nichž bychom se obešli.

Stále ještě "mladá" autorka Eva Černošová, věková kategorizace je v literatuře specifická, přesvědčila již ve třech předcházejících prozaických knihách, že je rozenou vypravěčkou. (Pro úplnost k nim připojme básnickou sbírku Tyhle moje řeky). Nyní přichází ke čtenářům s knihou VYPRAVĚČKA (Oftis, 2017, 104 str., pozoruhodně ilustrace Jan Černoš), v níž se prolínají dramatické osudy čtyř žen rozdílných generací. Je to prosté a přece strhující vyprávění o ženách, ale rozhodně nikoli pouze pro ženy. Okouzlujícím způsobem pracuje s jazykem, což je vzácností, jazyk se Černošové stává základním stavebním kamenem nejen k vyjádření psychologie postav a vystižení přelomových okamžiků. Přední vlastností je úspornost textu. Šetří slovy, přesto s absolutní výstižností sděluje čtenáři vše, k čemu by mnozí potřebovali trojnásobný prostor. Dobře ukované články vytvářejí pevný řetěz. Platí to i o jednotlivých kapitolách, z nichž je každá schopná stát na vlastních nohou, tvoří ucelenou povídku, která by zaujala i při samostatném publikování. Autorčina básnická profese se projevuje také ve tvůrčích postupech, v opakování drobných, velice účelných situačních řešeních. Pod zřejmou dějovou linkou se odvíjí hluboký spodní proud. Slova odchází s vlkem po stopách jelena nejsou pouhým věcným konstatováním, v celkovém kontextu získávají široký filosofický rozměr. Povšimněme si sentence boj je iluze. Kolikrát jsme četli omšelou úvahu, že život je boj! Zajisté. Ale střízlivější finální fáze mají blízko k pasivitě, smíření, bilancování, nevyhnutelnosti! (Zda se nevybavuje závěr Eliotovy básně Pustina v překladu Stanislava Mareše: Takhle tedy končí svět Ne ranou ale zakňučením. Eva Černošová nekňučí, nekvílí, je prosta sentimentu. V jejím podání se rozhodně nejedná o defétismus. Potvrzuje to i závěr kapitoly Povinnost ženy, která je literárním skvostem sama o sobě: A odejít z bojiště ještě po svých.
Osudy protagonistek jsou zobecněním, rašícím na třeba komplikovanějších, ale ryzích lidských vztazích. Jako kdyby byla do celého textu vetkána zobecňující pravda, že dobrý člověk ještě žije. Že skutečné hodnoty nevytvářejí skandály celebrit, nýbrž zdánlivě obyčejní lidé, ačkoli stále vyznáváme zásadu, že není obyčejných lidí. Pokud vezmeme psaní knihy jako boj tvůrce se sebou samým, Eva Černošová opouští bojiště nejen po svých, ale dokonce s vavřínem. Rodilá vypravěčka vypravuje, dominuje neobvyklou erudicí a přesvědčivostí.

Děsivý červenec 1950

19. února 2018 v 19:02 | --- |  Pozvánky

Stopy v srdci

18. února 2018 v 16:18 | Bohumil Ždichynec |  Nové knihy a recenze
Není život pouhou hrou pokusu a omylu? Přetrvá v nás - a v srdcích těch, co přijdou po nás - obraz původní krajiny? V beletristicky psané, čtivé faktografické knize provází autor čtenáře historií krásného koutu jižních Čech. Itinerář cesty přizpůsobil poznávání osudů z dochovaných útržkovitých záznamů pamětníků, nesoustavných deníkových poznámek a ze studia kronik kraje jižních Čech, kde žili jeho předci po několik staletí. Autorovým průvodcem dějinami této magické krajiny ve střídání generací předků je symbolicky anděl. "Až si tudíž čtenáři budou moci s chutí přibližovat tolikeré stopy v srdci, zasuté i oživlé minulosti vyprávění, nechť ocení též autorův cit a smysl pro namnoze sedmibolestnou rozmanitost krajiny. Nic z toho neskončilo, nic nepropadlo v paměti, to vše naopak zanechalo i prostřednictvím autorových vstupů do života předků i do životů našich nevysychající a nesmazatelné stopy v srdci. Čtěme tedy o nich, čtěme i v nich," píše v úvodu ke knize doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D. Je to víra v lepší svět, která provází autora na poutní cestě ke kořenům života. "K lidské zralosti patří znát své hranice a orientovat se dostatečným způsobem v současnosti. Autor se dokáže na podstatu věcí podívat novým a nečekaným pohledem, což je přínosem publikace. K tomu patří i hodnotící pohled na české dějiny," uvádí v doslovu PhDr. Olga Nytrová. Kniha je ilustrována zajímavými fotografiemi z archivů.


Knihu si můžete koupit např. v knihkupectví Kosmas.

Román Srdce v kleci

16. února 2018 v 17:29 | Otomar Dvořák |  Ukázky z tvorby
Pár slov autora

Od školních let máme před očima obraz Nerudy jako rozšafného staříka, jenž kulhá s hůlkou uličkami Malé Strany a poťouchle mžourá přes cvikr, obklopen hemžením úsměvných městských podivínů, vnímáme ho jako celkem nudného patrona, jenž píše do novin rozmarné fejetony a také patetické vlastenecké básně a sociální balady… Jako by se pod tou konvenční maskou zcela ztratil onen mladý malostranský darebák, provokatér, rváč, opilec, zbožný ateista, svůdce žen, neúnavný cestovatel a vášnivý milovník života… Pokusil jsem se tedy převyprávět Nerudův život tak, jak ho mohl vidět on sám, podívat se na druhou polovinu 19. století jeho očima. A čím hlouběji jsem se nořil do obrovského množství literatury, odkazů, dopisů, fejetonů, novinových článků a vzpomínek Nerudových přátel, tím větší ohromení se mě zmocňovalo. Teprve během psaní románu jsem si uvědomil, jak duševně bohatou osobností Neruda byl, s jakými problémy (které jsou dnes znovu až mrazivě aktuální) se musel potýkat, jaké měl ctnosti, ale i nectnosti. Jeho slabosti jsou mi důvěrně blízké. Dnes už vím, že se rád napil alkoholu, že býval nevěrný svým láskám, že trpíval úzkostí a nejistotou, které se snažím přebíjet fanfarónstvím, že trpěl konfliktem s otcem a pocitem viny, že některým kamarádům včas nepodal pomocnou ruku, že rozčiloval mnohé lidi svým velikášstvím a pyšnými gesty. Za jeho cynickými úšklebky, černým humorem a siláckými postoji se však skrývala něžná a snadno zranitelná duše. Snažil jsem se tedy přiblížit Jana Nerudu a jeho přátele i nepřátele (co člověk, to slavné jméno!) jako bytosti z masa a kostí, jako lidi, které můžeme kdykoliv potkat na ulici, v hospodě nebo v divadle. Žádný pomník, ani bulvární skandalizování; přál bych si, aby se pro čtenáře stal Neruda kamarádem, se kterým by rád zašel na pivo a poklábosil o životě.

Do textu jsem se pokusil plynule a téměř nenápadně zapojit spoustu autentických citátů z Nerudových dopisů, fejetonů, povídek a básní; bylo náročné stylizovat svůj text tak, jak by ho asi napsal Neruda, aby čtenář vůbec nepocítil nějaký jazykový předěl v místech, kde za Nerudu přestávám mluvit já a předávám mu přímo slovo.

Tyto postupy jsem si ověřil v předchozím románu o Karlu Jaromíru Erbenovi, jenž je psaný záměrně stejnou formou. Román o K. J. Erbenovi Vřeteno osudu a román o J. Nerudovi Srdce v kleci jsou vlastně rubem a lícem téže mince. Erben je úzkostlivý introvert, Neruda fanfarónský extrovert, ale mají cosi společného; není náhodné, že Neruda velmi Erbena obdivoval a považoval ho za jednoho ze svých učitelů. Oba životopisné romány jsou barvitou freskou 19. století a vlastně na sebe volně navazují, i když každý z nich je zcela nezávislý na tom druhém.

Oblouk příběhu tvoří Nerudova cesta od počátečního marného hledání místa v životě až po závěrečné naplnění a konečný vytoužený úspěch po napsání Písní kosmických.

Otomar Dvořák



/1. ukázka/


Neuvěřitelné se stalo skutkem; opustil jsem Malou Stranu, dal jsem sbohem světu svého dětství, přešel jsem Kamenný most a usadil jsem se na Starém Městě v Konviktské ulici, v druhém patře výstavného domu, který patřil mladému hudebnímu skladateli Vilému Blodkovi; ba moje odvaha šla tak daleko, že jsem za své útočiště zvolil přímo lví doupě. Ano, rozmyslel jsem si nabídku přítele Lva, a nakonec jsem ji přijal s radostí, ačkoliv jsem tušil, do čeho jdu. Pochopil jsem, že vracet se z práce, z cest, ba i z hospodských flámů do zabydleného prostoru, kypícího radostnou činorodostí, je pro mne životní potřebou, a pokud si to nedopřeju, nepochybně brzy umřu.

Když jsem vystoupil z bryčky, když jsem kráčel vzhůru po schodech a posluhové za mnou vlekli mé objemné kufry, ještě pořád mi nějak nedocházelo, jak zásadní změnu vnáším do svého života. Jako bych šel na návštěvu, ze které se vrátím navečer, zítra či snad nejpozději za měsíc zase do Ostruhové ulice… Ne, už nikdy! Malá Strana se pro mne stává pohádkovou vzpomínkou, ostré hrany bolestí a hořkostí se budou s lety čím dál víc zaoblovat, až nakonec zůstane jen obraz podobný idyle, ztracený sen mládí.

Teprve dnešním dnem jsem patrně definitivně dospěl!

Nechám složit své svršky v chodbičce, rozdám spropitné a odvážně zaklepám na dveře pokoje. Zevnitř zaburácí zlověstný psí štěkot. Uleknu se, už se málem obracím na útěk, tu se dveře otevřou a mohutné černé psisko mi skočí předními prackami na prsa, div mě neporazí, vyceněné tesáky mi blýskající do očí a jazyk šlehá jako plamen, snad je to ono pekelné zvíře, které se prý zjevuje na Vyšehradě mezi půlnocí a kuropěním, a zardousilo už nejednoho poutníka.

"Dunaji, nech pána!" zahřmí lví řev přítele Lva.

Pes, nesoucí jméno největší evropské řeky, mě neochotně opouští, patrně znechucen, že mě nesměl sežrat. Alespoň mě ochutná; jeho jazyk mi jako struhadlo přejede přes půl obličeje.

"Neboj se," uklidňuje mě Lev, "je to ještě štěně, chce si hrát."

Pokročím do pokoje; zdá se, že jsem tady zastihl rodinu při nějakém tajemném pohanském obřadu. Kdo ví, jestli nejsou zednáři nebo ilumináti?

Na stole leží vysvlečené nemluvně, kope nožkami a třepotá ručičkama v překotné dychtivosti, nějaká žena, kterou neznám, ho přidržuje, na druhé straně stolu leží, rozloženy v malebném půlkruhu bible, zeměpisný atlas a hromádka mincí. Z kuchyně se vynoří paní Lvová (tu už jsem měl čest poznat dříve) a nese velký skrojek chleba.

"Dobrý den, pane Nerudo," usměje se na mne. "Přišel jste zrovna včas; odstavujeme naší malou Manču a zkoušíme její budoucnost; chceme vidět, po čem první sáhne. Jestli to bude bible, bude zbožná, jestli odborná kniha, bude učená, jestli chleba, bude pracovitá, a jestli peníze, tak bohatá…"

"Nebo lakomá!" zachechtal se Lev. "Hlouposti, hloupé pověry. Rád bych věděl, co předložila vlčice Romulovi, když ho odstavila."

"Já nejsem žádná vlčice," odsekla matka.

Dunaj zavyl. Asi mu někdo v tom hemžení šlápl na ocas.

Dusot po schodech, chumel střapatých hlav mezi dveřmi.

"Kšc, kšc," zahání je Lev, "jděte si hrát na dvůr, nerušte maminčino čarování! Stejně prorokuju, že si Manča vybere chleba, všechny mé děti si ho vždycky vybraly, a proto oplývají pracovitostí, tu vlastnost zdědily po tatínkovi, samozřejmě. A kromě toho chytrá maminka dává ten kus chleba hodně velký, protože ví, že dítě vždycky sáhne po tom, co je největší. Já teď půjdu Janka ubytovat," a tlačil mě před sebou na chodbičku a schodištěm do druhého patra.

Pěkný pokojík, nevelký, ale útulný, s oknem do zahrady, lůžko, nábytek. Nechám si sem přivést z Ostruhové svůj psací stůl a židli s posuvným opěradlem. Lev se spokojeně rozvalil na vycpávanou stoličku, ukázal mi naproti sobě, vytáhl viržinka. Mlčky jsme labužnicky pokuřovali.

"Není to krása, takový rodinný život?" podotkl přítel, když dokouřil. "Pořád se něco děje. Není ani chvilka času na nějakou nudu. Uvidíš, že tomu brzy přijdeš také na chuť."

Večer jsem začal vybalovat svá zavazadla. Na poličku jsem rovnal své oblíbené knihy: Heineho, Huga, Máchu, Erbena, Verna, Twaina, překlady Shakespeara…

Pod lůžko jsem šoupl balíky neprodaných výtisků Hřbitovního kvítí a Francesky di Rimini. Nikdo je nechce. Kam s nimi? Je v nich zakleta má dávná bolest, mám k nim vztah jako k nezdárným dětem - miluji je a nenávidím zároveň. Přece ten kus své duše (který mě také stál nemalé peníze) neprodám židovi na váhu jako starý papír? To už si lépe vedou Knihy veršů, jejichž vydání mi vloni zajistil Hálek; do té knížky jsem sebral všechny své balady, výpravné básně, lyrické postřehy i vlastenecké apely, které během let vycházely roztroušené po novinách a časopisech. Je to takový pelmel, ale každý si tam najde něco, co se mu líbí. Hromádka drobtů, spadlých se stolu… Snad bych měl konečně napsat něco pořádného, něco víc, než novinářské momentky, fejetonistické úšklebky, portréty bizarních figurek a zážitky z cest, i když zrovna tohle po mě lidé nejvíc chtějí, to je pro ně ten pravý Neruda, po mých fejetonech sebraných do knížky se jen zaprášilo. Proč mě to tedy neuspokojuje?

"Pevně věřím, že jste velký básník, a že to jednoho dne všichni pochopí!"

Hlas Karolíny Světlé jako by zazněl přímo za mými zády. Oknem se dívá velký Měsíc, můj přítel z Ostruhové ulice, jeho bledá záře padá na maminčinu fotografii, kterou jsem si zavěsil nad postel. Stařenka v naškrobeném čepečku a s modlitební knížkou v rukou se na tom obrázku usmívá tak pokojně a něžně, až mi vhrkly slzy do očí.

Chvatně jsem sáhl do kufru pro další předmět, abych přišel na jiné myšlenky. Krabice s mojí cennou sbírkou starých mincí a medailí… A co je tohle? Kroužek z vlasů zkroucených do copánku, prameny havraní a plavě narezlé se navzájem těsně objímají a mezi ně jsou vpleteny červené korálky. Ach, bože, docela jsem zapomněl, že to mám! Amulet, který kdysi dávno vytvořila Anička ze svých a mých vlasů. Říkala, že je to kouzlo, jímž zůstaneme navždy spojeni!

Teď ten náramek leží přede mnou v měsíčním světle na bílém prostěradle jako němá výčitka, jako trnová koruna mučedníků lásky.


----------------------------

/2. ukázka/


V roce 1874 už měl stavitel Havel všeho dost. Zítek neústupně trval na velkorysosti svého projektu, ale nedostatkem materiálu, peněz a zbytečnými prostoji bylo dokončení stavby vážně ohroženo. Starý barikádník Sladkovský, ačkoliv ho každou chvíli zkroutila bolestivá ledvinová kolika, se nehodlal vzdávat. Odmítl stavitelovu rezignaci. Pro záchranu projektu vyjednal u České spořitelny půjčku dvě stě tisíc zlatých. Ručit za ní bude Sbor. Čím? Budovou divadla!

"Skandál!" volaly vzápětí tučné titulky v novinách Staročechů, "Národní divadlo se stane majetkem spořitelny! Navíc německé spořitelny, protože Česká spořitelna, jak známo, patří německým bankéřům!"

Sladkovský byl odhalen jako další podlý zrádce národa, který se nestydí žebrat o peníze u Němců. Riegrova klika vyhlásila pro své přívržence heslo: "Už ani groš z české ruky na takzvané Národní divadlo!

Nesmím se na ty opuštěné zdi, na mrtvě trčící jeřáby dívat, protože mě to naplňuje bezmocným vztekem. Je mi líto lidí, kteří nám obětavě nosili každý ušetřený šesták; je odporné, když se láska k vlasti stane rukojmím politiky. Je strašné, když je láska zneužita. Jakákoliv láska…

Se sklopenou hlavou projdu kolem dřevěné ohrady staveniště, přebalancuji po prknech rozrytou, rozbahněnou ulici, na kterou se vrátí dlažba teprve poté, až bude všechno hotovo. Kolem Lažanského paláce je omezený provoz, povozy najíždějí na Řetězový most po vysokém náspu. Jak je to dávno, co se z okna v prvním patře dívala moje maminka na slavnostní průvod? Po čase mě ze stejného okna zdravil pruský kaprál. A teď jsem tam zahlédl Bedřicha Smetanu. Vůbec si mě nevšiml, strnule zíral k vltavským ostrovům, zdálo se, že je doslova hypnotizován stříbrným čeřením vody, padající přes hranu jezu. Nadechl jsem se, že na něj zavolám, ale v poslední chvíli jsem si uvědomil, že by to bylo marné, neslyšel by mě.

Otevřela mi stará posluhovačka a vesele hlaholila: "Jen pojďte, pane Nerudo, pojďte dál, Mistr bude moc rád, málokdo ho teď navštěvuje, teprve neštěstí člověku ukáže, kdo je opravdový přítel."

Otevřela dveře do pokoje. Smetana stál zády k nám, vůbec nereagoval na náš příchod, zíral na řeku a tiše si něco pobrukoval, nějakou melodii, i když to znělo poněkud falešně.

Posluhovačka spěchala rovnou k němu a bez rozpaků mu poklepala na rameno. Polekaně sebou škubl, otočil se do místnosti, spočinul na ní tázavým pohledem, pak spatřil mne a tvář se mu rozzářila. Chvatně mi pokročil vstříc s rozpaženýma rukama.

"Janku! Kamaráde!" Prudce mě objal.

"Posaď se. Boženko, udělejte nám kávu! Počkejte ještě, podívejte se po mé tabulce, nevím, kam jsem ji odložil."

"Tady, pane Smetano!" Mrkla na mne: "Zaházel ji svými papíry. Vy, chlapi, jste hrozní nepořádníci!"

"Ještě, že vás mám, Boženko. Podejte ji, prosím, panu Nerudovi. Vidíš, Janku, na takových břidlicových tabulkách jsme se kdysi jako maličcí žáčci učívali psát. Nenapadlo mě, že ji ještě někdy budu potřebovat. Tady máš olůvko; pokud mi chceš něco říct, napiš mi to."

Byla to zvláštní, bizarní situace, jak z nějakého divného snu. Člověk je zvyklý živě rozprávět, doprovázet svá slova gesty - a najednou je přinucen psát své repliky do malého okénka. Je to svazující. Divné. Nutí to k úspornosti. Jako bych se stával částečně němým, zatímco Fricek bez zábran a široce rozpráví, velice hlasitě, téměř křičí, patrně z obavy, že ho neslyším. Jeho typický nosový přízvuk je ještě nosovější, zní monotónně, skoro mi připomíná mluvícího papouška.

"Mám ti vyřídit pozdravy od Ježíška," napsal jsem. "Všichni ti držíme palce, aby ses rychle uzdravil."

Podíval se na tabulku, pak mi položil ruku na rameno. "Díky, Janku. Purkyně tvrdí, že uši jsou v pořádku, odumřely jenom ušní nervy. Snad by se daly oživit elektrickým proudem. Nebo se nabízí nějaký Číňan, ten prý má zázračnou metodu, do určitých bodů na těle ti zabodá jehly… Bude ze mne pokusný králík. Mohl bych také zkusit ve Vídni doktora Pollitzera nebo profesora Tröltsche ve Würzburku… Jenže to všechno vyžaduje peníze. Hodně peněz. A já se musel vzdát kapelnického místa v Prozatímním divadle. Zůstanu bez pravidelného příjmu. Nemůžu ani učit v hudební škole. Nemůžu koncertovat. Hluchý muzikant je naprosto odepsaný člověk. Chtěl jsem odstoupit jen dočasně, vzít si dejme tomu roční dovolenou, ale ti dravci hned zpustili v tisku štvavou kampaň, že české divadlo není žádná invalidovna, žádný zaopatřovací ústav."

"Svině!" napsal jsem na tabulku.

Přečetl a zasmál se.

Smazal jsem to a napsal: "Uděláme na tebe sbírku."

"Jen abych nedopadl s tou sbírkou jako Národní divadlo!"

"To bych ti opravdu nepřál."

Nastalo rozpačité ticho. Posluhovačka přinesla tác s občerstvením.

Smetana zamyšleně zamíchal kávu, poté udeřil několikrát zvonivě lžičkou o hranu šálku, díval se na její chvění a zavrtěl hlavou.

"Mám strach, Janku, mám strach, že moje hluchota je definitivní, že už mi žádný zázrak nepomůže… Svět kolem mne zamrzl, minuta za minutou odkapává v tichu do nenávratna. Sedím v čekárně na smrt. Nic už mě nepotěší; přede mnou je absolutní prázdno. Snad je to trest za mou pýchu…za hřích, kterého jsem se dopustil, za zlo, jemuž jsem nezabránil, i když jsem mohl. Ještě před třemi lety jsem osnoval velké plány, nádherné plány - to když se mojí múzou stala Lella…"

No, ovšem Lella, jak jí přátelé říkali, jinak oficiálně Adelaida Ricci. Jméno, jaké se skvěle vyjímá na divadelních plakátech, jedinečné jméno pro novou posilu české opery, zpěvačku s božským hlasem a podmanivým exotickým zjevem. Byla dcerou italského operního skladatele Luigi Ricciho a české zpěvačky Lydie Stolcové. Od chvíle, kdy poprvé vystoupila na jevišti Prozatímního divadla, stala se miláčkem publika. Její výkony obsáhly celou škálu protichůdných citů: soupeřila u ní něha s vášní a divokost s pokorou. Ačkoliv byla napůl Italka, ovládala brilantně český jazyk; mnozí čeští pěvci by se od ní mohli učit. Osobně jsem se s ní setkal jen jednou, na oslavě jakési premiéry. Fricek mi ji představil; podala mi graciézně ručku k políbení a obdařila mě úsměvem, při němž jdou muži do kolen; hluboké temné oči, stíněné předlouhými řasami, římský nos, vášnivě vykrojené rty nad bělostnými zuby, broskvově snědé líce a temné vlasy, napůl sepnuté v týle stříbrným hřebínkem a napůl rozpuštěné; dlouhý pramen jí jako havraní křídlo koketně zakrýval jednu tvář a spadal až na bělostná, mocně se klenoucí ňadra v hlubokém dekoltu.

Ach, bože, Lella! Kdo by ji nemiloval? Zjevila se a opět zmizela. Jako přelud, jako dráždivý sen.

"Lella mohla být skvostnou kněžnou Libuší," pokračoval Smetana s pohledem upřeným do šálku, jako by tam viděl nějaké prorocké zjevení, "ale hlavně jsem se kvůli ní vrátil k tomu libretu slečny Krásnohorské. Začal jsem pro Lellu komponovat Violu; veliký úkol pro mne i pro ni, vrchol muzikantského nebe… jenže pak… pak si ďábel přišel pro úpis podepsaný krví!"

Na co Fricek naráží? Patrně na šokující událost z horkého léta roku 1871. Zpěvačka Lella si tehdy za krásného rosného rána vyjela v drožce na výlet do okolí Prahy - a navečer, když nebe zrudlo červánky, se ten vůz chvatně vracel k městu, hnal se tryskem v divokém letu a kočí práskal bičem nad hřbety zpěněných koní; Lella se choulila na sedadle, zabalená do krví prosáklých prostěradel. Ani lékař, který přispěchal do jejího bytu, už nemohl pomoci; naše kráska do rána zemřela na nezastavitelné vnitřní krvácení. Ukázalo se, že byla za pokoutní andělíčkářkou a pokus o tajný potrat skončil tragicky. Lellin pohřeb se stal celopražskou událostí, zúčastnilo se celé Prozatímní divadlo. Pouze Bedřich Smetana tam chyběl!

"Letos v létě jsem byl na návštěvě u dcery Žofie v Jabkenicích," pokračoval Smetana, "provdala se za nadlesního Schwarce, žijí na hájovně, kolem nádherná obora a rybníky, rád jsem přijal dceřino pozvání, abych si u nich odpočinul. Jednou odpoledne jsem se procházel po lese a najednou jsem zaslechl líbezný zvuk flétny. Rozhlížel jsem se, ale flétnistu jsem nespatřil. Kdo to hrál? Každopádně to byla sladká vábnička nicoty. Zaslechl jsem ji ještě několikrát. V sadě za hájovnou. Pak přímo v mém pokoji uprostřed noci. Vyskočil jsem z postele a zapálil svíčku: 'Vystup ze stínu,' volal jsem, 'ukaž se mi!' Marná snaha, můj hráč byl nepostižitelný. Ty, Janku, se vyznáš v mytologii; hrává někdy ďábel na flétnu?"

"Nevím," pokrčil jsem rameny, "o ďáblovi jsem neslyšel, ale o pohanských řeckých bozích se vypráví známý příběh, jak vznešený kultivovaný Apollón, hrající na harfu, soutěžil s přírodním smyslným démonem Marsyem, jenž divoce pískal na píšťalu. Apollón vyhrál a troufalého Marsya nechal za jeho primitivní hudbu stáhnout z kůže!"

"Co říkáš?" zatvářil se Fricek nechápavě.

Ach, zapomněl jsem, že mě neslyší. Napsal jsem na tabulku: Apollón a Marsyas.

Ohromeně na ta dvě slova zíral. Pak se mu na tváři objevil výraz úzkosti a tiše poznamenal:

"Těsně předtím, než jsem definitivně ohluchl, mi v hlavě zazněly čtyři měkké harfové akordy."


-----------------

Srdce v kleci

16. února 2018 v 17:26 | --- |  Pozvánky

O život princezny

10. února 2018 v 19:39 | --- |  Pozvánky

Termín almanachu prodloužen

5. února 2018 v 11:39 | Vladimír Stibor |  Soutěže a příležitosti

Prodlouženo do 10. února 2018

Almanach české poezie 2018 - Výzva pro básníky

Milé básnířky, vážení básníci,
díky mnohým přáním začínám připravovat nový almanach české poezie 2018;
z minulých let znáte antologie: Ptáci z podzemí 2013, Pastýři noci 2014,
Rybáři odlivu 2015, Řezbáři stínů 2016, Řeka úsvitu 2017.
Informace a podmínky:

Zaslání 4 až 6 svých nejlepších básní ve formátu doc, velikost písma 12, písmo Times New Roman, zarovnání od levého okraje, nepiště prosím texty "obřádku", kurzívou nebo tučným písmem / jedna báseň max. v rozsahu jedné rukopisné stránky/. Prosba: Vyberte opravdu a laskavě své erbovní básně, aby kniha měla co největší kvalitu a přesah... A ještě malé připomenutí navíc, spíše faktická poznámka: Prosím před odesláním básní o korektury a přečtení, aby se v průběhu realizace knížky nemuselo nic měnit. Děkuji.
- Prosím o zaslání i Vaší písemné adresy, případně telefonu
- Pro každého básníka v knížce max. 3 strany textu resp. 3 básně - záleží na výběru i celé koncepci knížky. Výběr záleží na rozhodnutí komise.
- Změna oproti ročníku 2017: Po dohodě s nakladatelem, aby byla zachována v závěru publikace u všech básníků stejná úprava…
- Životopisné heslo: jméno, věk, místo, kde žiji, čím se živím + odpověď na otázku: Kam jste došel/a a kam jdete? / Délka maximální odpovědi do třech řádků./
- Vzor:Ignác Setěkovský, 63 let, Přestavlky v Čechách, zahradník;odpověď na otázku např: Došel jsem na okraj pouště a chtěl bych ji přejít...
- Časový harmonogram:
- Poslání básní do konce září 2017 e-mailovou cestou na adresu editora stibor.vladimir@centrum.cz, aby byla zajištěna dostatečná časová možnost k výběru ze zaslaných textů
- Odeslání peněz na na náklady tisku - nejdéle do konce října 2017! objednat si minimálně 5 knížek, lze samozřejmě i více, cena jednoho výtisku 195,- Kč + poštovné 150 Kč pro toho, kdo se křtu nezúčastní, do ciziny dle tarifů České pošty… Číslo účtu: 157 586 046/0600, lze také použít poštovní složenkou typu C. Na adresu: Vladimír Stibor, 264 01 Nechvalice u Sedlčan 39. Nakladatel vytiskne jen takový počet knih, kolik bude objednáno a zaplaceno. Zdarma bohužel knížky neposkytuje. Prosím o včasné platby, protože se běžně stává, že každý třetí či čtvrtý autor na to zapomíná.
- Odevzdání rukopisu knihy nakladateli a do tiskárny okamžitě, jakmile rukopis bude nachystán.
- Slavnostní křest almanachu - na začátku léta 2018 na Praze 1
- Všichni básníci budou včas průběžně informováni e-mailovou cestou, dostanou i pozvánku na uvítání knihy do života… Kdo ji nedostane, prosím o připomenutí během května 2018.
- ---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co je již domluveno a zajištěno:

- Renomované kamenné nakladatelství
- Profesionální grafické zpracování knihy
- Ilustrace od zkušené malířky
- Recitace: Mirek Kovářík
- Hudební doprovod harfistky Zbyňky Šolcové

Zaslání básní: Kontaktní adresa editora: E-mail: stibor.vladimir@centrum.cz
Telefon: 728 228 102

Těším se na setkání při křtu nového almanachu 2018 v Praze s Vámi se všemi. S úctou Váš editor Vladimír Stibor.

Křest almanachu bude 29. 6. 2018 od 17. hod. V Soukenické č. 3 ve Slovenském domě v Praze 1


V Nechvalicích u Sedlčan dne 4. února 2018