Březen 2018

Vyšlo Literární fórum I/2018

26. března 2018 v 11:32 | JčKOS |  Archiv článků

Vážení a milí čtenáři!

Na prahu nového roku se obvykle plánuje, ale neuškodí ani malé ohlédnutí za etapou skončenou.

Po volební valné hromadě odstartoval Jihočeský klub Obce spisovatelů se stejnou sestavou výboru, ale s novým předsedou - Františkem Tylšarem, jemuž jsem po dlouhých letech ve funkci s radostí předala žezlo.

Ani tato změna však neodklonila klub od trvalého záměru sdružovat spisovatele a příznivce literatury z regionu, pomáhat mladým a začínajícím autorům a podílet se na šíření povědomí o regionální literatuře a kultuře.

V bilanci se pak loňský rok může pochlubit mnoha přínosnými akcemi, jako jsou autogramiády, knižní křty, besedy, přednášky, literární pořady apod. Ale také tradiční únorové setkání se slovenskými spisovateli, nedělní autorská čtení v Heydukově domě v Písku, oblíbené Zeyerovy Vodňany s udělováním Zeyerových hrnků za knižní počiny, předání již dvanácté Číše Petra Voka, která byla mým nejkrásnějším dárkem k loňským kulatinám, či prosincovou multiautogramiádu, při níž byla udělena tři nová ocenění.

Za zmínku stojí i dvě literární soutěže pro mládež - o Jihočeskou žabku a Jihočeský úsměv, spolupráce s rozhlasem a dalšími kulturními složkami v regionu.

Zapomenout bychom neměli ani na vydávání vysoce hodnoceného Literárního fóra, aktuálně vedené webové stránky nebo společný knižní projekt pohádek, jehož realizace byla přesunuta do tohoto roku. Nesporným kladem je i rozšíření kontaktů s jinými krajovými spisovatelskými středisky a hlavně chuť klubu stále svou činnost zkvalitňovat.

Hanka Hosnedlová

Časopis si můžete prohlédnout či stáhnout na odkazu:

Hranatej svět

25. března 2018 v 20:04 | Bohumil Ždichynec |  Nové knihy a recenze

BOHUMIL ŽDICHYNEC: HRANATEJ SVĚT

Ilustrace: Terezie Haspeková, Ilja Bažanov. Návrh obálky: Ilja Bažanov. Vydal: Aesculapus Praha. Tisk: Tiskárna a vydavatelství 999, s.r.o. Vydání první, pevná vazba, formát 155 x 205, 175 stran. Praha 2018. ISBN 978-80-87200-05-6. PC 186,- Kč.

Anotace

Nejpodstatnější v životě tušíme, nevidíme dál než zase stopy. Jak nalézat ve světě krásu? Jsme uživatelé předmětů civilizace a žijeme v prostředí, jehož principu fungování přestáváme rozumět. Pomůže digitální komunikace, kdy máme vše jako na dlani? Možná svět bude jedinou vesnicí a začnou se zaoblovat jeho hrany. Zdaleka to není jisté. Život je prolínáním témat, střídáním obrazů i chronologie děje. Jak ho zaznamenat? "Člověče, říkám srdci, buď ve mně blíž", nabádá autor. Poznání je poezií myšlení, ima­ginativní kubismus je trvalá výzva. K čemu by byli básníci, kdyby k současnosti mlčeli? "Ždichyncova novější umělec­ká výpověď vyklenula ve dvě roz­sáhlé, do určité míry a v jistém smyslu až monumentální knižní syntézy, vznikající z valné části v několika nedávno uplynulých letech. Nejprve v básnický opus příznačně nazvaný Hamlet v te­kuté době (2017) a nedlouho poté předkládaný svazek poetických i nepoetických meditací a maxim se souměři­telně emblematickým názvem Hranatej svět, lyric­ký opus oplývající vůlí k filosofování a k poznávání (či k poznání) nepochybně ze všeho nejvíce ztělesňuje tvůrčí svár sebereflektu­jící lidské bytosti s marasmaticky se přikulujícím světem reflexe­prostým a reflexe samozbavovaným, jehož hodnotová nestmelenost je ještě obludnější než všelijaké kulaté čtverce současné pseudokracie...", píše v doslovu literární kritik doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D. A krédo autora? Aby člověk žil ve víře a nejenom přežíval, potřebuje k tomu pravdu: chtít lepší svět.


Zeyerovy Vodňany 2018

23. března 2018 v 16:54 | --- |  Pozvánky

Indonésie

22. března 2018 v 22:14 | --- |  Pozvánky

ČESKO - SLOVENSKÉ pozvánky

19. března 2018 v 18:45 | --- |  Pozvánky
Milí přátelé,

počátkem dubna proběhnou dvě zajímavé česko-slovenské akce. 5.dubna 2018 ve Slovenském domě v Praze, 6. dubna 2018 v kavárně PATINA HOUSE v Mníšku pod Brdy. Bližší informace v pozvánkách.

Spojení do Mníšku pod Brdy autobusy 317, 320, 321 (stanice metra B Smíchovské nádraží), odjezd každých 15 až 30 minut.


Ochutnávka z tvorby pozvaných hostů:


ALEBO UŽ ZAČALA VOJNA?

Sex ma nebaví
Jesť mi nechutí
Do roboty chodiť je otrava
Ty ma už nemiluješ
Z dlhov asi skolabujem
Podrazy ani nejdem rátať
Múzy ma opustili
Srdce sa pritom robí, že eště búcha pre niečo
A k tomu aj Boh kašle na mňa
Celý moj svet je tak hore nohami
Totálny chaos
Alebo už začala vojna?
Miroslav Dávid ze sbírky Detox (2017)


CESTUJÍCÍ

1.
Na zadním sedadle autobusu harmoniky
Holčička... Nenápadný cestující
Se zamyšleně dívá z okna

Město s šedivým baretem
Nervózně pokuřuje

Kouření není zdravé myslí si holčička Maminka
Říká: Kdo kouří dostane rakovinu a umře
Jenomže...
Napadne ji náhle a přitiskne panenku těsněji:

Kde budem bydlet
Když umře město?

Lubomír Brožek ze sbírky Nebajky (1987)


Těším se na setkání!

Lojza Marhoul

Zelená je tráva

18. března 2018 v 16:31 | Jindřich Malšínský |  Ukázky z tvorby

LASKAVÉ POHÁDKY Z 21. STOLETÍ


Ukázka z připravované knihy Jindřicha Malšínského
Verše A. J. Koláře


POHÁDKA ŠESTÁ - ZELENÁ JE TRÁVA


Pro vás, vážení, je samozřejmé, že tráva je zelená, Vánoce jsou bílé, zlatý déšť je žlutý, ve dne je vidět a v noci je tma. Já jsem od narození nevidomý. Přesto vím, že tráva je zelená a v noci je tma, obloha za jasného počasí je světle modrá a měsíc je žlutý kotouč na temné obloze poseté hvězdami. Celý můj život je pohádka, skutečnost ovinutá fantazií. "Vidím" trávu, vím, že je zelená, ale nemohu přesně říct, jestli to co vidím je opravdu zelené. Představuji si měsíc, hvězdy, světlo a tmu ale s určitostí vím jen, jak vypadá tma. Slyším hlas ženy, pro mne je to jistojistě mladá krasavice. Poslouchám dál a záhy se dovídám, že chodila do školy za druhé světové války.

V lázních jsem sdílel pokoj s člověkem, který se stal mým přítelem. Dodnes si píšeme, naše rodiny se přátelí a dovolené trávíme společně doma i u moře. Svého vzácného kamaráda "vidím" jako tmavovlasého, štíhlého elegána mého věku, sportovně vyhlížejícího, s upřímnýma modrýma očima a laskavým úsměvem. Nikdy jsem se nepídíl po tom, jestli mé vidění, má představa, odpovídá skutečnosti a ani to vědět nechci. Rozhodně vím, že je vzdělaný, upřímný, veselý, skromný a nikdy se nepřetvařuje. Na to, my nevidomí, máme čich. O co jsme byli ošizeni, to nám nahradil šestý smysl, který včas potvrdí nebo vyvrátí naše první pocity, které mohou být ukvapené rychlým úsudkem. Život mne naučil čekat, mlčet, poslouchat lidi a postupně si o nich vytvářet svůj názor.

Maminku jsem denně zasypával stovkou otázek a divil jsem se, že na všechny zná odpověď. Dlouho jsem si myslel, že všichni lidé na světě jsou nevidomí a nedovedl jsem si představit, co znamená slovo "vidět." Teprve později jsem pochopil, že já také "vidím," ale zprostředkovaně. Nevidím realitu, ale o všem si vytvářím obraz ve svých představách. Proto říkávám, že žiju v pohádce. Pravděpodobně všechno "vidím" krásnější než to ve skutečnosti je a snad proto jsem šťastnější než ostatní lidé.

Začal jsem chodit do školy pro nevidomé a díky pedagogům jsem se naučil číst, psát, počítat, poznávat dějiny i současnost, předměty blízké i vzdálené, orientovat se uvnitř domu i na ulici. Po celou dobu školní docházku jsem se připravoval na pracovní zařazení. Začal jsem chodit do sborového zpěvu a paní učitelka doporučila výchovné poradkyni zaměřit se na hudbu.

Vyučil jsem se ladičem pian a koncertem pro violu a za doprovodu velkého symfonického orchestru jsem absolvoval konzervatoř pro nevidomé.

Po prázdninách jsem vstoupil do skutečného života. Dostal jsem umístěnku jako učitel houslí v hudební škole a příležitostně jsem ladil a opravoval piana. Ale nejhorší bylo pro mne vaření, to jsme se na škole neučili. Na obědy jsem chodil do školní jídelny a k večeři jsem měl čaj a rohlíkem nebo opačně.

Na škole učila mladá černovláska s hedvábným hlasem a krásně se hihňala. Byl jsem si naprosto jistý nádherným sametovým hlasem a o tom, že je krásná, jsem přesvědčen dodnes.

Pozval jsem ji do hotelu na večeři a při placení se mi protočily panenky. Od té doby nám vařila večeře raději sama. Lepší čaj s rohlíkem a máslem jsem nikdy přetím nejedl. Po čase mi moje vyvolená sametovým hlasem sdělila, že ode dneška bude jíst o jeden rohlík víc a k tomu kyselou okurku. Kývl jsem hlavou a bylo mi divné proč. Někdy to nám mužům zapaluje později, ačkoliv si to v žádném případě nepřipouštíme. Když mi řekla, že bych se měl někde "pohlédnout" po housličkách, jen stěží se v ten okamžika ubránila, abych ji radostí neumačkal. Byla to pro mne ta nejkrásnější s nejlaskavější pohádka mého života. Byl jsem k nevíře šťasten! Já, nevidomý člověk, od narození slepec, já budu tátou!

Pohádková byla i svatba. Já, který jsem nikdy nevěstu neviděl, jsem věděl, že je krásná, v bílých dlouhých šatech se závojem, zeleným věnečkem na hlavě a náručí plnou rudých a bílých růží.

Někdo tiše přednášel povědomé verše, snad od Neumanna:

Když zazní "ano" obou nás,
kostelní tichou melodií,
Hlasy nám splynou v jeden hlas,
jsem Tvůj a Ty jsi navždy mojí.

Tichounce, tiše, docela tiše……, a potom varhany to ticho přerušily hlasitým akordem svatebního pochodu z Lohengrina. Odcházeli jsme za doprovodu lidové písně Lásko, Bože, lásko v podání zpěváčků ústavu pro nevidomé. Po celou dobu manželčina těhotenství jsem si nepřál nic jiného než dítě, které bude skutečně vidět zelenou trávu, modrou oblohu, zlatý déšť a prs kojící matky. A díky tomu, kdo o tom rozhoduje, snad Bůh nebo Osud, se narodil Jan.

Osahával jsem prstíčky sevřené v pěstičku, ouška, nosánek, malé nožičky a v duchu jsem si představoval, jak to naše první děťátko vypadá. Žena seděla vedle mne a moji radost z mrňavého človíčka doplnila slovy: "Je celý po tobě!"

Hned po narození maminka Jana Jeníčkovi zpívala, já jsem ji tiše doprovázel na housle a stejně tomu bylo s laskavými pohádkami. Vyprávěla mu o kralevici Lumírovi a lesní studánce, o kouzelných kuličkách, Filipo-jakubské noci a lidském srdci, v němž je ukryt největší poklad světa, o polepšených strašidlech, o rozmařilé Evě a jejím jablku. O rok a půl později mi žena sdělila, že má chuť na kyselou okurku.

Prarodiče zásobovali děti hračkami. Babičky se předháněly v panenkách, dědové ve vláčcích a autíčkách. Jeníčkovi se nejvíc líbil dřevěný barevný vláček s lokomotivou, Janince mluvící panenka. Sotva se děti postavily na vlastní, začaly s námi "muzicírovat." Když jsme začali ladit, utichly a čekaly, co bude následovat. Za doprovodu houslí jsme spustili:

Táto, mámo, v komoře je myš. Pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá

Začali jsme pomalu, postupně jsme zrychlovali, já jsem sáhl po předem připraveném bubínku a při polce jsme se začali točit, motat, až jsme se svalili na jednu hromadu, a na konec jsme si zatleskali. To bylo radosti

Do housliček jsme je nenutili. Zpívaly rády a jejich dětské hlásky, čisté jak pramen křišťálové studánky, nás přesvědčily, že hudba je jim blízká. Nenásilně jsme je zapojovali do našeho hraní, nejdříve jen vytleskáváním rytmu, potom připojením pohybu a nakonec klepáním na skleničky různě naplněné vodou. V pěti letech začal Honzík chodit do hudebky a rok nato i Janička. Byli jsme zvědaví, jestli je to nepřestane bavit. Naštěstí měly mladou paní učitelku, splužačku manželky z konzervatoře, která děti jen neučila, její výuka byla skutečně školou hrou. Doma jsme společně "koncertovali" při národních písničkách, děti hrály melodii a my jsme je brnkáním doprovázeli a zpívali.

Ve škole se jediná besídka neobešla bez našich děti a já jsem mohl na nich "oči nechat." Doma jsme muzicírovali čím dál častěji a nebylo pochyb o tom, kam budou jejich budoucí kroky směřovat. Na konzervatoři "přesedlal" Hozík s doporučením pana profesora na violoncello a o rok později ho následovala Janička, která zůstala u houslí. Pro mne to byla nejkrásnější léta mého života. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Škoda, že všechno krásné je pomíjivé. Po absolvování konzervatoře se naše cesty rozešly. Děti si založily svoje rodiny, naše vlasy zešedivěly a pomalu jsme si zvykali na samotu, která se prohloubila odchodem na odpočinek. V neděli odpoledne jsme si sedli do obývacího pokoje, moje drahá Janička si nasadila brýle, četla a četla, až jí brýle spadly do klína, spánek jí pohladil víčka a s laskavými tóny skladby Snění Roberta Schumanna snila svůj pohádkový sen o lásce prožité v harmonickém soužití houslistky a slepce.

Miloval jsem Mozarta. Poslouchal jsem jeho Malou noční hudbu a ve svých představách jsem s ním prožíval radost, úspěch, lásku, dvorské intriky, faleš, nepochopení a předčasný konec. Při poslechu Císařského valčíku Johanna Strausse jsem se svou ženou protančil celou noc. "Viděl" jsem stovkami světel ozářený velký sál, ženy v dlouhých róbách, načesané a rozesmáté, muži ve fraku, na podiu les smyčců a kapelník svým kouzelným proutkem zvolňuje tempo, aby v zápětí přidal a tančící se podle rytmu vznášeli jak andělé na nebesích.

Je mi dobře.

"Vidím" zelenou trávu, měsíc v úplňku, žlutá housátka, zlatý déšť, moji rodinu, laskavé lidi a potichu si broukám Bílé Vánoce:

Já sním o Vánocích bílých,
Vánocích, jaké z dětství znám,
zněly zvonky sání a každé přání
v ten den splnilo se nám.

Řekněte sami, nebyl můj život laskavá pohádka?



ZELENÁ JE TRÁVA

Tráva je zelená, nebe je modré,
měsíc je srpeček, když je ho půl.
takhle to vidíme, důvěrně známe,
všichni co nemusí mít bílou hůl.

To bílé znamení a tmavé brýle
nosí ti, jímž život nedopřál zrak.
Oči nic nevidí, strnule hledí
a svět jim zahalil šedivý mrak.

Žijí v svých představách. Mají je vůbec?
Dává jim vnitřní zrak nějaký tvar,
když ve svém životě žili jen v temnu,
mají jen bílou hůl, danajský dar?

A přec to nevzdali. Bůh jim dal život.
A ten, kdo život má, musí ho žít.
Nezměrným úsilím dosáhli toho,
aby jim za to stál, aby byl žit.

A ještě přináší štěstí a lásku, tomu,
kdo pro ně má pochopení.
Láska a štěstí je samotný život
Bez nich je život jen utrpení.

Slepec nic nevidí, ťuká svou holí,
přesto jde bezpečně životem dál.
A mnohý živoucí v životě ani
na špičku nosu se nepodíval.



Literárna čajovňa 87

17. března 2018 v 12:31 | --- |  Archiv článků

Poslouchat on-line můžete v neděli 18. března 2018 od 15:00 do 16:00 hodin - po kliknutí na odkaz:

Nestihli jste to naživo? Nevadí, pořad můžete slyšet i z archivu na tomto odkazu:

Dlouho očekávaná básnická sbírka

17. března 2018 v 12:28 | Hanka Hosnedlová |  Nové knihy a recenze
Upřímně řečeno, na tuhle sbírku názvem Zmijení a s podpisem Stáni Bumbové, kterou vydalo jindřichohradecké nakladatelství Epika, jsem čekala řadu roků a jsem moc ráda, že ji konečně držím v ruce. Ačkoliv nejsem autorka, představuje pro mne určité naplnění očekávání, takový malý, ale podstatný milník na nelehké cestě z písmenek a rýmů. Stáninu tvorbu sleduji vlastně už od středoškolských studií a od samého počátku jsem v ní viděla nadějnou, talentovanou básnířku. Její verše mne vždy oslovovaly a byla jsem přesvědčená, že po řadě prezentací ústních i písemných je logicky zákonitým pokračováním její tvorby právě vydání souhrnné sbírky. Něco jako dosavadní souborné dílo - zatím s hraničním datem roku 2014.
Sama autorka v krátkém úvodu píše, že kniha zahrnuje práci dvaceti roků, takže čtenáře může zarazit určitá "nepoměrnost" - tedy při celkovém srovnávání veršů s různým datem vzniku. Vzala mi tím tak trochu vítr z plachet, protože přesně takovým porovnáním jsem chtěla původně začít své celkové hodnocení sbírky, která je pro mne příjemným průvodcem po cestách Stánina tvůrčího zrání. A to zrání velice intenzivního, přímočarého, bez zavádějících odboček a propadů, i když pochopitelně náhled dospívajícího, zmítajícího se ve svých vlastních zmatcích, je poněkud odlišný od nazírání člověka již dospělého, zařazeného na vymezenou životní kolej. Ovšem sborník není jen deníkem hledání a nacházení, ale i hlubším ponorem pod povrch, odhalujícím i vrstvy, předtím netušené, a přesto tak naprosto určující.
Rozhodně ale nesmím ve své kratičké recenzi opomenout vyzdvihnout i tu skutečnost, že žádné ze zařazených veršů nejsou modernistickým shlukem nahodilých slovních uskupení, ale každá ze Stániných básní přesně naplňuje autorčin záměr a vypointovaný neotřelý nápad - a to v kterékoliv z fází její tvorby. Každá její báseň sama o sobě je nezpochybnitelným, oslovujícím příběhem nebo mozaikovým obrazem s jasnou výpovědí. Záviděníhodná je i Stánina lehkost, malebnost a samozřejmost rýmů, které přesně, bez prvoplánové otrocké snahy o rýmování, vystaví to, co sledovala v původním celkovém záměru. Vyzdvihnout bych měla i její naprosto netypické, metaforické stavby slov, které vnímavého čtenáře nadchnou svou neotřelostí, mnohotvárností a vynalézavostí. Bonbonkem, kterým pak Stáňa zdobí některé ze svých poetických výpovědí, jsou její tvořivé slovní novotvary, které sice slovník jazyka českého nezahrnuje, nicméně jsou svým smyslem jasné. Příkladem může být vlastně už samotný název této sbírky - Zmijení.
Jenom bych se v závěru přimlouvala za to, abych na další sbírku Stániných básní nečekala tak dlouho, jako na tu, o níž právě píši...