Tři mikropovídky

21. dubna 2018 v 13:56 | Petr Markov |  Ukázky z tvorby

Petr Markov: Rovně - na kruhovém objezdu

Loni v létě jsme navštívili své staré dobré kamarády Evinu a Mika v jejich čerstvě zrekonstruované chalupě na Žernově. Žernov leží v Českém ráji a krajina je tam opravdu úchvatná.
Počasí nám vyšlo, Evina uvařila výtečný oběd, Miko nám dal ochutnat domácí med od svých včeliček. Dlouho jsme se neviděli, tak bylo o čem povídat.
Večer jsme odjeli do Lomnice nad Popelkou na koncert houslového virtuosa Ivana Ženatého, který se pořádal v místním kostele Svatého Mikuláše.
Paráda! Do Prahy jsme se vraceli za tmy.
Ctím zásadu, že řídím jen do prvního piva a s Mikem jsme těch piv vypili několik. Na zpáteční cestě tudíž za volantem seděla má žena. Já navigoval.
Je všeobecně známo, že české dopravní značení patří k nejhorším v Evropě. Pokud neznáte cestu a nemáte spolehlivou navigaci, máte problém. Směrovky vás ochotně zavedou do kdejaké Zlámané Lhoty, ale kterým směrem se nachází Praha, můžete většinou jen hádat.
My jsme navigaci neměli a ze Žernova jsme jeli poprvé. Konečně se před námi objevil Turnov. Začali jsme mít pocit, že teď už cestu do Prahy zvládnem.
Byla noc, provoz na silnici téměř nulový. Dorazili jsme ke kruhovému objezdu.
"Kam teď?" zeptala se manželka.
"Rovně," odvětil jsem lakonicky. Co se dělo pak, to jsem dodnes pořádně nepochopil.
Moje žena je bytost značně tvrdohlavá. Mohu říct, že tvrdohlavější jsem nepoznal. Navíc má obvykle na všechno zcela opačný názor než já. Když řeknu, že by bylo dobré jet doleva, určitě vyrazí vpravo.
Tentokrát mě ovšem vzala za slovo.
Kruhový objezd měl uprostřed asi metr dvacet vysokou vyvýšeninu, takovou pozvolna se zvedající bouli vydlážděnou žulovými kostkami. Než by prsty lusknul, byli jsme nahoře.
Dole zakvílely brzdy. Taxikář v červené Octavii vyděšeně zíral vzhůru. Přední kola našeho stříbrného Peugeota měl kousek nad hlavou. Co mu v té hlavě v tu chvíli běželo, ví Bůh.
Žena mu nonšalantně pokynula, že může jet dál. Raději na to opravdu šlápl.
"Prosím tě, co blázníš?" podařilo se mi vydechnout.
"Řekl jsi rovně, tak jedu rovně, ne?"
"Ale…"
"A jestli sis nevšiml, tomu taxikáři jsem dala přednost zprava."
Po chvilce zbytečného dohadování jsme pokračovali v cestě. Naštěstí se nic vážného nestalo, ale kdyby ano, byla by to jen a jen moje vina. Měl jsem totiž říct: "Rovně - na kruhovém objezdu."



Petr Markov: ZA SEDMNÁCT DEVADESÁT

Loni před Vánoci jsme s manželkou vyrazili do Karlových Varů navštívit přítele Jiřího. Jiří je veleúspěšným ředitelem prosperujícího lázeňského komplexu Lázně Bohemia, a tak, ačkoliv byl pracovně velmi zaneprázdněn, měli jsme se u něj jako přísloveční čuníci v žitě. Skvělé ubytování, příjemné procedury, milý personál. No zkrátka - lázně. Zdrželi jsme se ve Varech čtyři dny.
S trochou nadsázky se dá říct, že hlavní procedurou karlovarských lázní je pití minerální vody ze zdejších léčivých pramenů. A k tomu samozřejmě patří procházky. Češtinu na kolonádě moc neuslyšíte, ale oko, zejména ženské oko, se může pokochat pohledem do výkladních skříní nejrozmanitějších luxusních obchodů. Oko mé ženy se kochá rádo.
Asi po hodině minerálního pití, procházení a kochání jsme dorazili k moderně vypadajícímu klenotnictví. Mou ženu ve výloze zaujaly jedny náramkové hodinky. Mne jejich dizajn zrovna moc nevzrušoval, zato manželku očividně ano.
"Ty jsou, co? A podívej - za sedmnáct devadesát!!!"
Za hodinkami byla zasunuta cedulka, na které zmíněná částka opravdu stála. Kalkulačka v mé hlavě se rozjela na plné obrátky. Bylo mi samozřejmě jasné, že cena je uvedena v eurech, ale i tak to nebylo zas moc. Kolem pěti stovek. Proč bych své ženě takové hodinky nedopřál.
Jediné, co mě na té věci mýlilo, bylo, že vedle kolekce vystavených hodinek byl nápis Cartier. Ale na druhé straně, dnes je možné opravdu všechno. Kdo ví? Třeba i takový Cartier spolupracuje s Číňany, aby uspokojil své méně movité zákazníky.
"Víš co," obrátil jsem se k manželce, "běž se pro jistotu zeptat, jestli ta cena opravdu sedí. Jestli ano, hodinky jsou tvoje. Žena vyrazila.
V krámě postával vysoký, elegantní mladík v nepříliš levném obleku. "Kolik stojí ty hnědé hodinky za výlohou?" zeptala se ho manželka.
"Hnědé?" Mladík byl evidentně zaskočen. Venku bylo chladno, tak si oblékl tmavý vlněný svrchník a doprovodil mou ženu na ulici. "Tyhle!" ukázala mu manželka.
"Myslíte ty od Cartiera?"
"Myslím ty hnědé s kamínky."
"Mladík zachoval pokerovou tvář. "Ty hodinky, madam, jsou z červeného zlata a zdobené jsou samozřejmě diamanty."
"A cena?" nedala se manželka. "Je tam napsáno sedmnáct devadesát."
"Promiňte, madam, ale ta cedulka… prostě je za nimi kapku zasunutá. Ve skutečnosti je to sedmnáct tisíc devět set. Euro."
Lehce se mi zatočila hlava. Kalkulačka v ní mi oznámila, že se jedná o něco kolem půl miliónu.
Prodavači bylo jasné, že nás svým sdělením nenadchnul. "Máme i levnější model, bez diamantů. V korunách… o nějakých sto padesát tisíc."
"Bez diamantů to není ono, co říkáš?" zachovala dekorum manželka.
"Taky si myslím," vydechl jsem přiblble. A pak jsem ještě slabomyslněji dodal "Ostatně - myslím, že nemám sebou drobné."
Prodavač se chápavě usmál. "Žádný problém. Klidně můžete přijít zítra."
Rozloučili jsme se s tím, že si to ještě rozmyslíme. Když jsme byli v dostatečné vzdálenosti od obchodu, žena se mě zeptala: "Prosím tě, kdo vlastně je to ten Cartier?"
"Proslulý klenotník."
"Nezbláznil se náhodou?"
Pokrčil jsem rameny. "To nevím. Ale jak to tak vypadá, s Číňany ještě nespolupracuje."


Petr Markov: VRABČÁCI ROŠŤÁCI

Je všeobecně známo, že téměř každý člověk se sám sobě zamlouvá, ba přímo líbí. Mnozí z nás si podvědomě vybírají partnery, kteří jsou jim aspoň trochu podobní, někteří si tímtéž způsobem pořizují dokonce i psy. Pubertální dívenky - a nejen ony - se při chůzi městem rády prohlížejí ve skle výkladních skříní, pánové středního věku - a nejen oni - obdivují své mužné rysy při holení.
Znám jednu dámu, která při pohledu na svůj obličej v zrcadle pokaždé koketně přivře oči a našpulí rty, jako by si chtěla dát pusinku.
Podobné projevy u nás, u lidí, prý mohou hraničit až s narcisismem, neboli sebeláskou.Ale že by tím mohli trpět i vrabčáci? Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Poslední dobou jsem však stále víc přesvědčen, že tomu tak doopravdy je.
O vrabcích se říká, že je to ohrožený druh, ale u nás, ve vísce kousek za Prahou, jich máme dost. Od rána řvou ze všech stromů a keřů jako pominutí a když něco sejete, například trávu, sedí jich na plotě tolik, že si připadáte, jako ve filmu Alfreda Hitchcocka.
Dva z nich, nejspíš páreček, jsou rošťáci obzvlášť vypečení. Sotva letos na jaře vylétli z hnízda, velmi si oblíbili mou stařičkou Fábii. Mnohokrát jsem je přistihl, jak jeden či oba sedí na spodním okraji zpětných zrcátek a podobným způsobem jako výše zmíněná dáma na sebe otvírají zobáčky a koketně otáčejí hlavičkami za strany na stranu. Jsou svým sebeobdivováním tak zaujati, že jim vůbec nevadí, když usednu do auta. Neochotně odlétnou teprve, když zabouchnu dvířka.
Sotva z auta vystoupím, jsou na zrcátkách zpátky.
Jejich počínání je legrační a bylo by snad i roztomilé, kdyby… Kdyby ten jejich narcisismus nenechával na mém autě až příliš viditelné stopy. Ti lotříci se zřejmě sami sobě tak líbí, že se z toho pohledu pokaždé, ale pokaždé, no zkrátka po… A jak! Dvířka pod zrcátky vypadají, jako by je někdo polil bílým jogurtem. Když chci někam odjet, bez kbelíku a hadru se to neobejde.
Zajímavé je, že ostatních aut v ulici si ani nevšimnou. Vyptával jsem se sousedů, jestli i jejich vozy - vesměs luxusnější a s většími zrcátky - trpí podobnými nájezdy. Nikdy se jim prý nic takového nestalo.
Co s tím? Mám sice vzduchovku, ale nejsem vrabcovrah. Nehledě k tomu, že prostřelené zrcátko by mě přišlo draho.
Přemítal jsem, proč si ti dva zasedli právě na mne a moji ubohou Fábii. Najednou jsem si vzpomněl na starou židovskou anekdotu a celá situace mi rázem přišla k smíchu.
Pánové Khon s Roubíčkem jdou po ulici. Khonovi náhle něco bílého přistane na buřince. Khon na to pohlédne a otočí se k Roubíčkovi. "Kouknou!" praví s povzdechem. "A Gójům zpívaj!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jindra Jindra | E-mail | 21. dubna 2018 v 15:27 | Reagovat

Moc hezké povídky, všechny ze života. Nejvíce se mi líbila druhá, Za sedmnáct devadesát, úplně jsem se v té ženě sama viděla...

2 Svatka Svatka | E-mail | 22. dubna 2018 v 10:09 | Reagovat

Má ráda mikropovídky. A tyto tři jsou opravdu brilantní. Moc se mi líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama