Pleť šedá jako podarovaný kabát

1. června 2018 v 9:38 | Lydie Romanská |  Ukázky z tvorby
A co navrátilci, rodiny se modlí, vyhlížejí, čekají, kdo přežil koncentrák, kriminál, pochod smrti. Začínají se vracet. Jeden za týden. Včera se kdosi dopotácel do Václavovic, předtím dva do Polanky a teď…, mladá žena s velkýma očima, ostříhaná na kratičko, pleť šedou jako podarovaný kabát. Přes prsa převázaný hustý pléd, v něm břemeno, poklad, který nemůže odložit ani na okamžik. Miminko.
Vešla do řeznictví. Nemohli z ní dostat slovo. Plakala. Tonda ji vzal ke stolku s židlí a volá Hanuli.
"Prokrista! Paní Sylva!" Hanule klesla k zemi, položila ženě hlavu do klína a v srdceryvném pláči jí objímá kolena.
"Táto!"
Karel jde přes dvůr na jatka: "No?"
"Paní Sylva se vrátila, volej Gabru!"
"Panebože," Karel stojí jako solný sloup.
"Běž!"
"Co to s Gabrou udělá, jak jí to…" už je pryč. "Máš čas? Mohla bys… na chvilku?"
"Co je?"
"Máme vzác… návštěvu," Karel těžko skrývá vzrušení.
"Návštěvu?" Gabra odvazuje zástěru, nakoukne za dveře do postýlky a je u dveří.
"Připrav se na překvapení."
"Velké?" Už je z bytu, přehazuje si přes ramena svetr, ani nenavléká rukávy…
"Největší."
Je napjatá, cosi tuší, ale nenechá myšlenky bujet, běží za Karlem.
"Znám ji dobře?"
"Nikoho asi tak dobře…" Karel je při tom všem ještě diplomat.
Srdce jí hrká v krku, zrudla, zrychleně dýchá, nabírá na rychlosti, naplno se rozběhla, Karel jí nestačí.
"Sylvo!" S výkřiky si podávají ruce, Hanule vedle s kapesníkem na ústech naříká. Gabra bere za konce přehozu, uvolňuje uzel a má na ruce miminko přebalené starým svetrem, miminko tak tří, čtyřměsíční.
"Tondo, dojeď pro naše!"
"Bože, Sylvo, jak jste se…" Gabra neví, co by… "to dítě musí mít hlad."
"Na to je zvyklé…, je statečná," hlesne Sylva
"Kdys kojila naposled?" Gabra konečně posháněla myšlenky.
"Nekojím, tady…, " vytáhla z kapsy láhev s jakousi nažloutlou tekutinou.
"Proboha, vždyť nám to dítě umře!" děsí se Gabra, "Otmara…, volejte Otmara, ale honem." Hanule vyběhla. To už se Sylva poroučí. Svezla se potichu, Karel ten věchýtek zachytil a nese domů ke Gabře.
"Do vily ne," vzpamatuje se Gabra, "tam ne, jsou z koncentráku, budou mít vši, nemoci, kvůli nám ne, kvůli Leošce. Pojďme k paní Stáze, rozhodne až doktor."
Otmar Piatek tu je do půlhodinky.
"Dobře jste udělali, obě musí do špitálu, a to hned. Do karantény a potom, Sylva se nesmí najíst, musí se začít pomalu, totéž malá. Dejte nám trochu soukromí, vyšetřím je, abych napsal zprávu pro nemocnici."
Za čtvrt hodiny doktor vychází z pokoje, Sylva zůstala u Stázy, malá leží na posteli pořád ještě přikrytá tím starým svetrem. Ale už tu je Gabra s oblečením. Doktor se na ni obrací: "Sylva nerodila, to dítě není její. Zánět nemá, zdá se, že je zdravé, mohlo by přežít. Ale hospitalizace je bezpodmínečná. U obou. Volejte sanitu. Než přijedou, vyptáme se, musím dokončit anamnézu. Pojď se mnou, od tebe otázky líp snese. Přineste slabý čaj, a máte-li, tak kousek suššího pečiva." Hanule vyběhne. Karel za ní.
Vrátili se, kabát visí přes pelest, Sylva už je klidnější, dokonce se usmívá, na předloktí levé ruky se dá přečíst vytetované číslo. Klíční kost hrubě vystouplá, čelist nad ní natenko obalená pletí.
"Jak ses sem dostala?" ptá se Gabra.
"Do Olomouce s Červeným křížem, potom vlakem, dali mi na jízdenku a tady z nádraží jdu pěšky."
"Bylas doma, v Plzni?"
"Byla, náš dům není. Už vůbec nic, cihly jsou srovnány do hranice."
"Máš doklady? Máš vůbec něco?" Gabře se svírá hrdlo lítostí, třese se jí brada.
"Jen tady to dítě a ještě není moje…"
"Čí je?"
"Jedné Francouzky. Rodila v březnu, ještě v koncentráku. Tajně. Nechtěla, aby jí ho odebrali a zabili. Šlo by na výzkum." Sylva se zadýchala, musela si odpočinout. Hanule přinesla čaj. Sylva smočila rty a na chviličku zavřela oči. Za minutu sebou trhla.
"Chceš spát?" ptá se Gabra.
"Ne, neusnu, to já teď tak mám, ztratím se na pár minut a dál to nejde."
Zavřela oči, chvilku bylo ticho. Pak se zhluboka nadechla: "Kde jsem to skončila… Dělala jsem na lékařském pavilonu, Odettku jsem ukryla," mluví, sotva je ji slyšet, "šlo to, křiku dětí tam bylo dost, vždycky jsem věděla, co se bude dít, a děcko jsem přemisťovala. Jak jen to šlo, přicházela Odetta…" další odmlka. "Ještě že občas mohla… malou nakojit."
Zdálo se, že Sylva usnula. Všechny tři ženy mlčí, doktor píše. Sylva teď snad opravdu spí.
Ale navázala plynule: "Odettu potom vypsali do evakuačního pochodu," polyká slzy, "… koncem dubna, byla ještě slabá, věděla, že je s ní konec, prosila mne, ať se o malou postarám. Jmenuje se Odette Blanc, česky Bílá, jmenuje se stejně jako její matka."
"Jak jste ji živila těch posledních čtrnáct dnů?" ptá se Otmar, zatím co Gabra děvčátko pomalu, ohleduplně obléká. Jsou to její první dupačky, první košilka, poprvé je přikryta dekou.
"Vzala jsem z tábora krabici dětské výživy, žlutý prášek, neškodil. Ředila jsem ho vodou a přes cumlík. Pila. Je to bojovnice. Chce žít. V tom je po mně." Sylva se láskyplně usmála, "pěkná, že?"
"Moc pěkná," říká Gabra a po tvářích se spustí slzavá přeháňka. Dítě je kost a kůže, šedivé jako Sylva, hrudníček se mu nadouvá zrychleným dechem.
"Mami! Táto!" křičí Sylva, najednou nemůže vstát, jen otvírá náruč, objímá se s oběma, táta klečí a pláče, ještě ho tak neviděli, "děvuško moja, Sylvinko, ty si tu…"
"Bože, děkuju, Bože, děkuju," opakuje Vefa do nekonečna a hladí Sylvu po vlasech, přisouvá židli, objímá dceru kolem ramen, hlavy dohromady, slzy se mísí, celá cimra brečí dojetím. Na paní Stázu se skoro zapomnělo, ta mluvit nemůže, je dojata až k ochrnutí, jen ty oči, zoufale plavou v růžovém poli jako zutrhané, povadlé pomněnky.
Tu se skoro neslyšně rozeřve Odettka. Otvírá pusu, vraští čelo, chce, snaží se ze všech sil, ale hlas má slabý, přesto říká, už toho nechte, jsem tu, budeme žít, kde je ta sanita, sakra… Slzy vysychají, kapesníky už jsou v kapsách, saniťáci nakládají Sylvu, nesou ji na nosítkách s miminkem na prsou a už jedou, doktor ve svém autě za nimi. Snad až teď dočista skončila ta zlá, nepochopitelná vojna.

Ukázka z rukopisného románu Kletba podle Justiny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama