Geniální český spisovatel Karel Čapek se narodil před 130 lety

9. ledna 2020 v 13:49 | Františka Vrbenská |  Ukázky z tvorby

Geniální český spisovatel Karel Čapek se narodil před 130 lety


Syn venkovského lékaře Antonína Čapka spatřil světlo světa v Malých Svatoňovicích dne 9. ledna 1890. Byl všestranným literátem, autorem románů, povídek, esejí, dramat a cestopisů, filozofem, básníkem, výtečným amatérským fotografem, působil jako novinář a překladatel, věnoval se divadlu i etnické hudbě. V české kultuře zanechal hlubokou stopu.



Karel Čapek celý život trpěl Bechtěrevovou nemocí (chronické záněty páteře, ale i další příznaky) a měl křehké zdraví. Psaní se pro něj stalo kompenzací a platformou, díky níž mohl vyjádřit své myšlenky a názory: dění kolem něj mu nikdy nebylo lhostejné. Vystudoval filozofii v Praze, Berlíně a Paříži. V roce 1917 se v Praze usadil jako spisovatel a publicista. Zpočátku tvořil se starším bratrem Josefem, malířem a ilustrátorem několika svých knih. Společně vznikly neoklasicistní povídkové sbírky Zářivé hlubiny (1916) a Krakonošova zahrada (1918), dramata Ze života hmyzu (1921), Lásky hra osudná (1922), Adam stvořitel (1927). Ke spolupráci se vrátili v kouzelné knížce Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932). Byl to také Josef, kdo vymyslel dnes tolikrát používané slovo "robot" do Karlova dramatu R. U. R.

Po první samostatné práci Karla Čapka, expresionistických krátkých prózách Boží muka (1917) následovaly kriticky realistické Trapné povídky (1921). Ve stále velmi oblíbených Povídkách z jedné a z druhé kapsy (1929) zúročil "soudničkové" zkušenosti z novinářské praxe. Často v nich pracuje s "chestertonovským" paradoxem (Čapek měl určitým způsobem blízko ke G. K. Chestertonovi, tvůrci otce Browna) - především přinášejí skvělou analýzu lidské psychiky. Podobný, ironičtěji trpký a zároveň chápavý přístup volil Karel Čapek v Apokryfech (1932), kdy obrací naruby zavedený pohled na legendární i historické děje a postavy.

Jako žurnalista spolupracoval s Lidovými novinami. Odtud vzešly knihy fejetonů, drobných úvah a sloupků Kritika slov (1920), O nejbližších věcech (1925), O věcech obecných čili Zoon politikon (1932) či Jak se co dělá (1938); dále cestopisy - Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl (1930), Obrázky z Holandska (1932), Cesta na sever (1936), v nichž opětovně prokázal brilantní pozorovací talent. Další výbory z Čapkovy novinářské tvorby vycházely posmrtně. Nad mnohými z jeho textů mrazí, jak pronikavě a přesně korespondují s aktuálními dilematy a problémy: např. Bajky a podpovídky (1946) či Na břehu dnů (1966).

Problém identity a tajemství základních motivací člověka je tématem Čapkovy románové trilogie Hordubal (1933), Povětroň (1934), Obyčejný život (1934). Z odlišných úhlů pohledu a jejich konfrontací skládá rozporné aspekty poznání, neuchopitelnost jediné pravdy, složitost lidské osobnosti. Naopak v Čapkově nedokončené knize Život a dílo skladatele Foltýna (1939) různá svědectví postupně vytvářejí portrét ješitného, sobeckého pseudoumělce. Tyto vypravěčské postupy jsou dnes často aplikované, ale Karel Čapek byl jedním z prvních (ne-li prvním vůbec, přinejmenším u nás), kdo je využil.

Čapkova tvorba se klene v širokém oblouku od prací (zdánlivě) sdělných a přístupných po díla esteticky a intelektuálně náročnější, přičemž si vždy zachovává vysokou úroveň a mimořádně bohatý jazyk. Román První parta (1937) líčí dramatickou záchranu zasypaných horníků a bývá považován za výzvu k solidaritě celého národa tváří v tvář nacistickému ohrožení. Do antologie Francouzská poezie nové doby (1920) Čapek vybral tehdejší moderní autory a kongeniálně je přeložil tak, že ovlivnily nejednoho českého básníka i samu překladovou oblast. K tématu umění se vrátil esejemi Marsyas čili na okraj literatury (1931), v nichž přes precizní rozbor braku nenajdeme stopu povýšenosti: i "spotřební" žánrová literatura má opodstatnění.

Čapkovy původně třídílné Hovory s T. G. Masarykem, které vznikaly řadu let (1928 - 1935, 1938) doplnila esej Mlčení s T. G. Masarykem (1935). Přinášejí jedinečné svědectví o zakladateli a symbolu našeho státu, ztělesňujícím humanitu, morálku, demokracii. Spisovatel je vytvořil veden upřímným obdivem a přátelstvím, i přesvědčením, že prezidentovy myšlenky mohou národu posloužit jako etická a duchovní opora. Již patnácté, kritické vydání knihy (2013) je prakticky rozebrané, vznikla audiokniha, Hovory s T. G. M. byly v roce 2018 převedeny na filmové plátno. Rovněž Čapkova beletrie posloužila jako základ desítek tuzemských a zahraničních snímků i rozhlasových adaptací.

Čapek bývá někdy neprávem kritizován za údajné maloměšťáctví, sentimentální nacionalismus a přehnaný optimismus. Spisovatel nikdy nezavíral oči před realitou, přesně chápal a odhaloval zlo, které se v lidech a jejich vztazích skrývá. On sám měl daleko k sentimentu nebo sluníčkaření, třebaže psal často s úsměvem, humorem, vtipem. Romanticky bouřlivácká divadelní hra Loupežník (1920) nebo laskavé knížky Zahradníkův rok (1929), Dášeňka čili život štěněte (1933), Měl jsem psa a kočku (1939) by k takovému závěru sváděly. Přesto se v nich se skrývá smutek a hořké poznání. Celý život jej provázela bolest fyzická, ale také citová - jako empatického a jemného člověka, vnímavého umělce, vynikajícího pozorovatele a psychologa. Tím lépe rozuměl soužení jiných bytostí, lidí i zvířat.

Současnost potvrzuje Čapkovu jasnozřivost, dává za pravdu jeho politicky a společensky motivovaným aforismům, jeho dramatům a knihám, které objektivně spadají do širšího žánru fantastiky. Překvapivě racionální jádro obsahuje Věc Makropulos (1922) a s postupem vědeckého poznání přestává být filozofickou konstrukcí. Karel Čapek před sto lety, když psal R. U. R. (publikováno v roce 1920, provedeno 1921), odhadl ekonomická i vojenská rizika využití umělé inteligence ještě přesněji než I. Asimov nebo P. K. Dick.

V Továrně na absolutno (1922) líčí krizi z nadvýroby, která se protne s krvavými náboženskými střety zachvacujícími svět. Krakatit (1924) jako by předvídal nukleární hrozbu a nebezpečí v bezohledném technologickém rozvoji. Válka s mloky (1936) analyzuje sobeckost, omezenost a neschopnost státní administrativy, korporací a oficiální vědy. Bílá nemoc (1937) odkrývá zničující mechanismus mocenského establishmentu. A děsivě zní závěrečná slova dramatu Matka (1938) ve světle šoa, II. světové války, všech dalších ozbrojených konfliktů, které nepřestávají hořet ani za těchto dní: "Děti? Copak někdo zabíjí děti? … Malé, usmrkané děti!"

Karel Čapek se stal prvním předsedou československého odboru PEN klubu: působil v něm od r. 1925 do r. 1935, kdy rezignoval. Sedmkrát (v letech 1932 až 1938) byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, aniž ji získal. Zemřel dne 25. prosince 1938, akutní onemocnění a plicní edém jej zachránily před gestapem, které by na něj čekalo. Čapek, ten ohleduplný, mírný člověk, byl bojovník: nikdy by neopustil vlast... Jeho bratr Josef byl v dubnu 1945, krátce před osvobozením, umučen v koncentračním táboře Bergen-Belsen.
V nepřehledném zástupu literárních tvůrců nalezneme ty, kteří - bez kultu osobnosti - vyčnívají nad ostatní. Nikoli proto, abychom záviděli, hledali chyby, nedejbůh zapomínali, ale abychom v jejich odhodlání, tvůrčí poctivosti, etickém a uměleckém postoji nalezli povzbuzení, posílení invence a všímavost k problémům jednotlivců, společnosti, naší planety. Karel Čapek se narodil v předminulém století a odešel před téměř osmdesáti lety. Je však současný, pravdivý a ve svém odkazu vitální více, než předkládá mnoho moderních autorů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama