ZPACKANÉ REPORTÁŽE ANEB STŘEPINY ZRCADLA DOBY

4. ledna 2020 v 12:48 | Jindřich Malšínský |  Ukázky z tvorby

České přísloví
Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění



PRO DOBROTU NA ŽEBROTU


Na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout. Dnes je neděle, desátého, a venku mrzne, popadává sníh a na ulici není ani noha. Pochybuji, že si dnes, týden po Hromnicích, skřivan vrzne. Děti vysedávají u počítáčů a rodiče se dívají na přiblblý film, jak se americký prezident zamiluje do ekologické aktivistky a dál už to nevím. Raději jsem vypnula televizor, podívala se na teploměr a přidala do krbu dvě polínka tvrdého dřeva.

Sedla jsem si do křesla, zavřela oči a chtěla jsem si na chvíli zdřímnout. V životě se mi často stává, že když něco mermomocí chci, tak jako naschvál se to nevyplní. A tak sedím, dívám se okénkem do krbu, jak oheň skotačí a tančí ohnivý tanec. Polínka se brání, ale není jim to nic platné. Plameny vítězí. Sáhnu po knize, kterou jsem včera těsně před ulehnutím začala číst. George Friedman Příštích sto let. Autor v ní předpovídá celosvětový vývoj pro jednadvacáté století. Chvíli jsem si v ní četla, ale na noc to dobrý nápad nebyl. Knihu jsem odložila na stolek vedle křesla. Na takové čtení je třeba mít náladu. Náladu? Stejně se lepších časů nedožiju, člověk někdy natáhne bačkory a nemusí mu být ani tolik jako mně. Bože, proč zrovna já musím být takový pesimista! Možná, že ani nejsem pesimista. Třeba si to jen namlouvám. Lidé říkají, že jsem milá, společenská a veselá a já si tady takhle naříkám. Slovo pesimista ze svého slovníku škrtám! Jsem realista jenom se sklonem k pesimismu. Ano, tak je to správně!

Ta dnešní mládež si snad neuvědomuje, v jakém srabu se za ta léta od sametového cinkání nacházíme, protože nic jiného nepoznala. A vlastně proč ne? Mají střechu nad hlavou, doma jim máma uvaří, učitelé jsou laskaví v obavě, aby jim děti nenadávaly nebo dokonce nedostali od rodičů přes hubu. To, že kolem jsou lidé bez domova, střechy nad hlavou, že se krade v malém i velkém, že naši vládci prošustrovali miliardy, to berou jako samozřejmost. Znásilňování, vraždy, zneužívání dětí, všeobecná vulgarita, hovno sem a hovno tam, to patří k věci.

Musela jsem se zasmát, když při nedávné přímé volbě prezidenta moje mladé a inteligentní neteře volily potetovaného člověka od hlavy až k patě. Možná, že jsem staromódní, ale počmáraného chlapa bych za prezidenta nechtěla. To by byla reprezentace! Ježišmarjá, já jsem ale blbá! Místo abych relaxovala tak tady mentoruju. Konec. Šmytec!
Přiložím do krbu ještě jeden špalek, nátáhnu si nohy a snad konečně usnu. Jako naschvál myšlenky dovádějí a křepčí a já jenom čekám, na co si tentokrát vzpomenou. A už je to tady! Jsem malá holčička s mašlí a točím na pouti kolem štěstí. Čekám, napjatá jak struna, kolo zpomaluje a zastavuje těsně za první cenou. Obrovský plyšový medvěd mě minul jen o fous. Doma jsem to obrečela, ale maminka měla pro mne naštěstí slova útěchy. "Nebul, bylo hůř a lidé se radovali!" Moc jsem tomu nerozuměla, ale častokrát jsem si v životě na ta slova vzpomněla. Před maturitou na zdrávce jsem se učila jako strhaná. Z češtiny jsem se naučila všechny otázky až na jednu. A co čert nechtěl, zrovna tu jsem si vytáhla. Mlela jsem nesmysly, zapletla jsem tam všechno možné, hlavně aby se něco dělo. Zkoušející profesor když viděl, že ostatní členové poroty únavou klimbají, tak raději mlčel a sem tam zabrumlal hm, hmhm. Vždycky jsem byla jedničkářka, ale na maturitním vysvědčení jsem z češtiny dostala dvojku.

Myšlenky jsou dotěrné, protivné a nemilosrdné. S tím nic nenadělám. Vstala jsem a šla jsem si udělat meduňkový čaj, který z hloubi duše nenávidím, s nadějí že konečně usnu. Ohýnek plápolal, venku chumelilo, za oknem skučela meluzína a začalo se stmívat. V televizi dávali Nemocnici na kraji města. Proboha, jen to ne! Čeho je moc, toho je příliš. Nemocnici bych mohla převyprávět dokonce od konce i se slovy doktora Štrosmajera: "Dámo, kdyby blbost nadnášela, vy byste se tu vznášela jako holubička." Posadila jsem se opět do křesla, zavřela oči a zakázala myšlenkám se znova o něco pokoušet. Ty mrchy jsou nepoučitelné. V duchu jsem jim lála nevybíravými slovy.

Vidím otce přicházejícího domů v zašpiněných montérkách, maminku upravenou, ale ucaprtanou z prodejny Jednoty, kde pracovala jako prodavačka. Dělnický původ byl společně s dobrým vysvědčením zárukou mého přijetí na medicínu.

"Pamatuješ se, jak sis vsadila sportku a po losování jsi bulila a nebyla k utišení?" otřela se o mne jedna z těch dovádivých myšlenek, protože věděla, že k slzám nemám daleko. "To víš, že si pamatuju," odpověděla jsem. "To bylo tak. Vsadila jsem si čísla mého narození a jedno číslo jsem z nepozornosti napsala jiné. Ta chyba mě stála majlant. Byla by to první cena! Dodneška bych byla ve vatě."

Po promoci jsem pracovala v nemocnici, kde se do mne zakoukal o deset let starší, rozvedený doktor. Nevím, jestli to byla láska na první pohled. Mně se líbil a bezpochyby já jemu taky. Varhany nám zahrály Už mou milou od oltáře vedou a já jsem se stala mladou paní se vším všudy. Práce v nemocnici, doma, starat se o manžela, který byl líný a jenom se povaloval v křesle a přitom se nechal obsluhovat jako malé dítě. V osmašedesátém jel do ciziny na stáž a už se nevrátil. Po sametu přijel zpět s daleko mladší blondýnou s napěchovaným dekoltem požádat úřady o rozvod.

Tahle vzpomínka mě tak rozčílila, že jsem opět pustila televizi. Silvestrovský koktejl byla taková slátanina, že jsem si řekla, že na tohle se dívat nebudu a šla jsem si lehnout. Zhasnu a utěšuju se, jak konečně usnu. Byla tma, že by se mohla krájet a ticho, které by vyléčilo i hypochondra. Na věži ještě hodiny neodbily celou, když se pod okny ozvalo opilecké hulákání koledníků, kteří se po odpoledním masopustním průvodu zapomněli v hospodě. Vtom zacinkal zvonek a v mluvítku hlas naléhavě žádal o pomoc: "Paní doktorko, přijďte, prosím vás, ošetřit Frantu. Bojíme se, aby nám nezkolaboval, viď Fando?"

Už několik let jsem byla v našem městečku praktickou lékařkou a často se stávalo, že mě v noci budili k pacientovi jen proto, že to bylo snazší a nemuseli druhý den vysedávat v čekárně. Trochu jsem se oděla, navlékla teplou bundu a vydala se zachránit ožralého Fandu. Sotva jsem vyšla, objal mě unavený dráb, harmonika spustila Červenou růžičku a nastal tanec, který neměl konce. Polku vystřídal valčík se zpěvem o na horách troubících jelenech. Drába vystřídal mlynář, kominík, voják a hostinský a já šla z ruky do ruky. Nebyl by to hostinský, aby nevytáhl ze šosu placatici a napijte se na zdraví. Když jsem se zdráhala, naléhali, že jim to nemůžu udělat, že mě mají rádi, přímo mě milujou a že takovou doktorku nemají široko daleko. Trochu jsem si přihnula, ale bylo to tak odporný, že horší chlast jsem nepila ani v době studií. S veselou společností jsem se rozloučila, aniž bych musela zachraňovat Fandu.

V postýlce mi bylo blaze. Tak mě má přece někdo rád! Ne že by chlapi neměli zájem, ale mě to jedno manželství stačilo Teploučko, ticho, pohoda a snad i trochu radosti ze života. Moc dlouho jsem se neradovala. Ta nejdrzejší myšlenka se znova ozvala: "To je dobře, že tě má někdo rád a co tvoje přítelkyně Hádková?" A rázem bylo po náladě.
Alžběta Hádková je moje pacientka. Není týdne, aby mě nenavštívila. Léky, které jí předepisuji jsou podle ní k ničemu, nejen že nepomáhají, ale organismus je odmítá. Pokaždé si stěžuje na něco jiného. Diagnozu si stanoví sama a následnou léčbu jakbysmet. Jednou večer mi zavolala, že jí došly léky a do ordinace se nemůže dostavit pro dávivý kašel, aby někoho nenakazila. Slíbila jsem, že jí zítra po práci léky přivezu. To jsem ale neměla dělat. Léky jsem přivezla a hned jsem dostala další úkol. Podala mi seznam věcí, které by nutně potřebovala ve městě koupit a já, dorosrdečný blbec, jsem nedovedla odmítnout.

"Paní doktorko, peníze jistě máte a tak vám nákup zaplatím, až mi to přivezete. Jestli vás to nebude zatěžovat, potřebovala bych to nejpozději zítra." Druhý den jsem přivezla požadované potraviny, gumu na podvazky a zip správných rozměrů, ale ouha! Hádková spráskla ruce: "Paní doktorko, vždyť jsem vám napsala, že potřebuji zip hnědé barvy. A vy jste mi přinela jaký? Zelený!" Chtěla jsem jí ukázat lístek, kde barva zipu nebyla uvedena, ale asi jsem ho zahodila. "No nic. Zítra mi ho vyměníte. Nebudeme z toho dělat tragedii." Rozhodla a po chvíli váhání mi podala dopis se slovy: "Když jste to tak vyvedla s tím zipem, zajděte na poštu a pošlete to doporučeně. Opakuji, vy jedna popleto, doporučeně! A přineste mi potvrzení." Také tento úkol jsem beze zbytku a ke spokojenosti paní Hádkové splnila. Další chybu jsem udělala, když jsme si vzájemně vyměnily čísla mobilů. Prý kdyby některá z nás něco potřebovala. Týden byl klid. Hádková nejen že mi nevolala, ale nepřišla ani do ordinace. Už jsem si myslela, že odjela k dceři nebo se odstěhovala. Chyba lávky! Těšila jsem se předčasně. Stalo se včera, když jsem se s nadějí volného víkendu vrátila z ordinace, udělala si grog a řekla si, že celé dva nastávající volné dny budu lenošit, nic víc a nic míň, jen lenošit, když se ozval můj věrný kamarád mobil: "Tady Hádková. Zdravím vás, paní Moravcová. Mohla byste mi zítra ráno kolem půl sedmé vyvenčit moji Endži?"

Jsem povaha mírná, ale čeho je moc, toho je dost a já jsem si skutečně řekla tak dost!!! Chvíli jsem se odmlčela, abych nabrala dech, a pak jsem spustila a byla jsem k nezastavení. Sama nevím, kde se to ve mně vzalo: "Tak se podívejte, Hádková, zítra mi vyluxujete, vyměníte záclony, umyjete hajzl, že se bude lesknout jak psí kulky a až budete hotová tak vypadnete, jinak s vámi vyrazím tyhle dveře, tamty dveře a ještě ty skleněný." Hovor skončil, v duchu jsem se pochválila za statečnost a pomyslela jsem si, že konečně budu mít pokoj.
V pondělí ráno jsem přišla do práce a koho tam nevidím. Plná čekárna lidí a nepřehlédnutelná Hádková. Tušila jsem, že to dnes nedopadne dobře. Na vyzvání sestřičky se vrhla do ordinace, aniž by něco chtěla, vrátila se a mezi dveřmi začala ječet: "Lidičky, ani tam nechoďte. Doktorka je nalitá jak zákon káže, alkohol je z ní cítit na hony. Do rána křepčila a chlastala s koledníkama, co se zdrželi v hospodě a dnes se sotva drží na nohách." Práskla dveřmi a já jsem byla na omdlení. Někteří lidé se začali vytrácet, jiní ze zvědavosti čekali, co bude dál. Za podpory sestřičky jsem celá ubrečená vešla do čekárny, ale slovo ze mne nevypadlo. Sestra na tom nebyla lépe. Posadili jsme se mezi pacienty a já s pláčem neustále opakovala, že nejsem opilá, a proč jsou lidi tak zlí? Jedna starší paní mě hladila po vlasech, druhá mi utírala slzy, další mě utěšovala, ať si z toho nic nedělám
Vtom se dveře do čekárny rázně otevřely a vešli dva policisté a s nimi Hádková.

"Vy jste doktorka?" obrátil se na mne ten mladší. "Přišlo na vás oznámení, že ordinujete opilá, což musíme prověřit." Vytáhl z pouzdra přístroj a požádal mě, abych do něho dýchala. Podíval se na display, zavrtěl hlavou a zkouška se opakovala. "Ať dýchá pořádně a neulejvá se." Slyšela jsem v podvědomí známý hlas mé pacientky.
"Dechová zkouška požití alkoholu neprokázala. Paní," obrátil se na vedle stojící Hádkovou "půjdete s námi na služebnu, kde s vámi sepíšeme protokol. Uvědomujete si, že na vás může paní doktorka podat oznámení za křivé nařčení, pomluvu a poškození dobré pověsti?"
Na malém městě se nic neutají. Když se prokázalo, že šlo o vyloženou lež, s Hádkovou nikdo nepromluvil, známí se jí vyhýbali a někteří si před ní i odplivli.
Ne nadarmo se říká: KDO SEJE VÍTR, SKLIZÍ BOUŘI,
a poučení pro mne:
POZOR, HOLKA, PRO DOBROTU STRČ HLAVU DO PLOTU.

Jindřich Malšínský - Ukázka z knihy ZPACKANÉ REPORTÁŽE ANEB STŘEPINY ZRCADLA DOBY
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama